Květen 2017

Všehochuť #7 - tak nějak všechno a nic

23. května 2017 v 20:29 | Monica. |  Diary
Víte, ono je to všechno hrozně zvláštní.
Mimo jiné je tohle už třetí všehochuť označená sedmičkou, neboť ty dvě předchozí skončily v rozepsaných. Proč? Ani nevím. V jedné jsem popisovala věc, která se neskutečně rychle měnila a tak nemělo smysl o ní neustále psát. A druhá nebyla na zrovna radostné téma, které opravdu neměly číst spolužačky. A vzhledem k tomu, že našly můj blog, jednoduše to nebylo bezpečné.

Každopádně je to zvláštní. Cítit ten konec tohohle blogu a prapodivný začátek toho nového. Možná tu budu ještě měsíc či něco málo přes, avšak už teď to poněkud ztratilo smysl. Návštěvnost pomalu, ale jistě klesá. A na tom novém nepřibývá. Nikdy mě nenapadlo, že začít znova bude tak těžké. Ale je to pochopitelné, sama teď nevím, co psát sem a co tam. Taktéž nejspíš vy nevíte, zda komentovat zde, anebo tam. A já nevím, co vůbec psát. Ani sem, ani tam. A když pomyslím na to, že bych odtud měla nadobro odejít, je mi smutno. Čtyři roky jsou neuvěřitelně dlouhá doba a ah... Asi nemá cenu momentálně o tom mluvit, neboť začátkem července se objeví pravděpodobně ten úplně poslední článek a tam té nostalgie a smutku bude až až.

A není zvláštní jenom tohle. Všechny ty lidi, vztahy, situace a věci, které se dějí kolem mě. Chvíli se cítím v pohodě a za pár momentů nikoliv. Lidé přicházejí a odcházejí. A já nechci, aby odešli, přestože vím, že to tak bude lepší. Snažím se myslet pozitivně a všímat si těch krásných věcí, ale nejde mi to. Je to jako začarovaný kruh. Potřebovala bych objemout od člověka, kvůli kterému to všechno vzniká. Který teď pomalu odchází a já se ho asi zbytečně snažím zadržet. Ztrácí to smysl a já to vím, ale nedokážu ho nechat jít. Možná nechci zase prohrát. Ale není to tak, že bych spíš vyhrála? Ztrácím se v něm a ztrácím se sama v sobě. Nechci si nechat ubližovat. Už ne. Ale jak to mám udělat? Jak mám skončit a odejít? Nechci tohle vyměnit za nic. Ale v závěru nejspíš nebudu mít na vybranou.



love, quote, and sad image

Co mám, doprdele, dělat?

PHOTOS | Terezín

17. května 2017 v 22:00 | Monica. |  Photos
Zdravíčko všici!

Je to už nějakou tu dobu, co jsem se ozvala, ale zkrátka tak nějak žiju a ještě vylévám svoje srdíčko na druhý blog (o který si samozřejmě stále můžete psát, že) a tak nějak už v tom blogovém světě plavu a nevím, kam, co dřív. Nicméně dneska jsem se školou (zrhuba po roce) navštívila Terezín a říkala jsem si, že by neuškodilo vám opět publikovat pár fotek. Musím upozornit na to, že moje milovaná zrcadlovka byla (do dnešního odpoledne! Chápete, já přijela a šla si ji vyzvednout...?) v servisu, čili jsem vytáhla můj stařičký Lumic fz150, s nadšením zjistila, že umí fotit i na manuální režimy a vyrazila. Jak to dopadlo? Ani nevím. Možná bych na první pohled ani nepoznala, že ta díla nejsou ze zrcadlovky. Možná až na ten prapodivný formát.



APRIL | Měsíc plný kaleb

5. května 2017 v 16:28 | Monica. |  Diary
Název vás asi nepřekvapí, že? To je prostě moje nové já. A nejspíš se tak trochu uklidňuju tím, že to k mému věku patří. Ale není to v pořádku a já to vím, každopádně pojďme si celý duben vzít pěkně od začátku.

Musím říct, že každý víkend tohoto měsíce byl naprosto skvělý. Začalo to výletem na šlapadla s pár lidmi ze třídy, kde jsme trochu pili, trochu hulili (tak nějak poprvé jsem zkusila trávu) a trochu více se smáli. Vlastně to bylo nádherné. Další víkend se nesl ve znamení Matějské, kde jsme byli vesměs se stejnou partou, jenom o pár lidí pozměněnou. Opět absolutně skvělá akce. K tomu všemu jsem tam potkala jednoho maturanta a dala se s ním do řeči, ačkoliv to nebyla úplně chytrá volba. Teď je totiž o jednoho člověka, který mi chybí, víc. Ale tak už to holt bývá.
Následovaly Velikonoce a těsně před nimi další kalba u kamaráda doma. Tam jsme se parádně zbourali úplně všichni a věřte nebo ne, celou dobu jsem se smála. Na jízdu domů dlouho nezapomenu, neboť byla plná failů, ale vám by to pravděpodobně až tak vtipné nepřipadalo (to asi ten alkohol, že). Na ty slavné Velikonoce jsem s rodiči odjela do Neměcka, kde jsem se zamilovala do Frankfurtu a uvědomila si, jak moc mi chybí J. Mimo jiné jsem i začala sledovat 13 reasons why ještě dřív, než propukla ta neskutečná epidemie. Teď už se jenom směju, když to všichni kolem hrotí a já už dávno vím, jak to celé skončilo.

Nevím proč, ale tyhle fotky mám strašně moc ráda.