Poslední zvonění

28. dubna 2017 v 15:28 | Monica. |  Diary
Každoročně je tohe období hrozně divný. Začínají maturity a celá škola se tak nějak nenápadně a pomalu připravuje na odchod posledních ročníků. Celý tenhle proces gradoval (tedy, maturity jsou stále ještě před námi, ale chápeme se) právě dneska, neboť probělo poslední zvonění. Pro mě už čtvrté, což znamená, že na tomhle blogu se nachází další tři články o té stejné akci. Nemám tohle ráda, číst o těch předešlých ročnících a srovnávat všechny ty pocity a dojmy. Opakovat věty z minulých článků tedy letos nebudu, ačkoliv to dříve byla moje oblíbená činnost.

Stejně tak jako maturitní ples nynějšího roku, i poslední zvonění bylo jiné. Tentokrát jsem ty lidi totiž doopravdy znala (tedy jen pár, ale stále to bylo mnohem víc, než dřív) a nebyli to jen náhodní kolemjdoucí na školních chodbách. O spoustě z nich už jsem tady psala, ale nejspíš si je nebudete pamatovat, a tak bych vypíchla pouze J. - o tom zcela jistě víte a D. - ten u mě figuroval hlavně v lednu, kdy jsem s ním jedno odpoledne prodávala ve stánku, pak jsme spolu byli venku a následně to skončilo. Už pár dní z toho mám takovou zvláštní náladu, protože ta představa, že na té chodbě je už nikdy nepotkám, už nikdy nebudu hledat rozvrh J., abych chodila kolem za účelem potkat ho, už nikdy se nebudu rozčilovat, že na školním dvoře leží každý týden na jiné holce (berte to trochu s nadsázkou, ráda přeháním), už nikdy do sebe nebudeme strkat na chodbách jako šílenci a už nikdy ho neuslyším řvát svoje jméno přes půlku školy. Je to zvláštní, no ne? Jak všechno jednou končí. Tak rychle se to žene k závěru, že si ani nestačíte uvědomit, že to jednoho dne všechno zmizí a vám dojde, že jste si toho tehdy možná málo vážili a bylo vám to svým způsobem lhostejné. Nicméně tohle všechno už je minulost a já si nějak nedokážu představit, že už se to opravdu nikdy nebude opakovat. Bude tam prázdno. A nejde jenom o J., ale i o všechny ostatní. Najednou nebudu mít koho zdravit, nebudu se mít na koho usmívat, bude tam zatraceně málo lidí, kteří mi dokážou zvednout náladu pouhým pozdravem či úsměvem. A spoustu z nich už nikdy neuvidím, to je to nejděsivější na tom všem.
Na samotné poslední zvonění jsem se vyzbrojila pláštěnkou, ale ve výsledku mi to nejspíš vůbec nepomohlo. Sedím tu teď s pomalovaným obličejem od lidí, které jsem téměř neznala, se srdíčkem na čele od J., modrým pruhem ve vlasech taktéž od J. a především se slepenými vlasy díky šlehačce (či co to bylo) právě od D., od kterého jsem to opravdu nečekala. Stalo se za tu dobu spoustu věcí a vlastně jsme oba dva ztratily důvod na toho druhého vůbec promluvit, takže s tím, že na mě bude dokonce i skoro milý (v rámci jeho možností), jsem nečekala. Ale tu šlehačku si samozřejmě nemohl odpustit. Vlastně ani po tak dlouhé době nejsem schopna se plně smířit s tím, že z mého života odešel stejně rychle, jako přišel. A teď už ho pravděpodobně neuvidím nikdy. Možná je to tak lepší.

Letošní poslední zvonění co se týče programu a kostýmů maturantů bylo téměř o ničem. Za to pocitů a smutku bylo až až. Ale život jde dál, nedá se nic dělat. Za pár let budu na jejich místě já a to bude teprve důvod k pláči (anebo štěstí, jak se to vezme - vypadnout z toho pekla bude asi dost osvobuzující).
Prázdno. Ve škole, ve mně, všude.
Je to hroznej pocit.

background, clouds, and ended image
 


Komentáře

1 smartly smartly | 29. dubna 2017 v 17:56 | Reagovat

Akokoľvek nerád si to pripúšťam, ono to tak naozaj je: zíde z očí, zíde z mysle:) Jednoducho cez tie písmenká to nie je ono. Sakra, sme ľudia, a nie počítače.

2 Sabča Sabča | Web | 29. dubna 2017 v 19:18 | Reagovat

prosím podívejte se na můj blog
díky

3 Tez Tez | Web | 30. dubna 2017 v 10:41 | Reagovat

Vnímala jsem to podobně a jsem ráda, že nejsem sama. Přišlo mi, že nikdo z odchodu všech těch lidí není smutný... Já ano. Odejde mi na vejšku jedna z nejmilejších osob na planetě. To za ní jsem běžela, když už jsem to mezi svými spolužáky nemohla vydržet, to s ní jsem o přestávkách obvykle vedla nejzajímavější konverzace. A teď bude pryč. Myslela jsem, že už mě ten smutek přešel, ale asi ne. Vždycky jsem na měkko při takových příležitostech. Ach jo, ach jo.

4 cincina cincina | Web | 1. května 2017 v 9:44 | Reagovat

Já s tebou souhlasím. Je neskutečné, jak ten čas rychle utíká a jak ty hezké věci končí a my si to nejprve neuvědomujeme, protože nám to dochází až později.
Já si právě minulý rok ve čtvrtém ročníku uvědomila, že zbývá poslední pár dní a bude konec. To je hrozný... kdybych mohla vrátit čas, tak by to bylo jiný:)

5 Kačka Kačka | 3. května 2017 v 17:44 | Reagovat

Ten smutek z toho číší, nebo je to možná tím, že přesně vím co myslíš. Prošla jsem si tím loni. Nastoupila na školu, seznámila se s maturantem a najednou zmizel.
Rychle, nečekaně a já už jej neviděla (tedy jen jednou).
Opakuji se hodně, ale čas bohužel letí a nejde zastavit..

6 T&J T&J | Web | 4. května 2017 v 21:13 | Reagovat

u nás bylo poslední zvonění vždycky peklo, jedli se brouci, kobylky a podobná havěť. My konkrétně vyfasovali "Vepřové hody". Podle názvu se to tvářilo dost nevinně, ale opak byl pravdou.

7 Natálie Natálie | Web | 11. května 2017 v 12:19 | Reagovat

ani se mi nechce věřit, že je to rok, co jsme měli poslední zvonění.. a jak o tom píšeš, vybavují se mi moje vzpomínky a smutek.. bylo to vlastně to poslední než nám úplně došlo, že je fakt před maturou, že končíme a pak se každý rozutečeme jiným směrem..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama