Duben 2017

Poslední zvonění

28. dubna 2017 v 15:28 | Monica. |  Diary
Každoročně je tohe období hrozně divný. Začínají maturity a celá škola se tak nějak nenápadně a pomalu připravuje na odchod posledních ročníků. Celý tenhle proces gradoval (tedy, maturity jsou stále ještě před námi, ale chápeme se) právě dneska, neboť probělo poslední zvonění. Pro mě už čtvrté, což znamená, že na tomhle blogu se nachází další tři články o té stejné akci. Nemám tohle ráda, číst o těch předešlých ročnících a srovnávat všechny ty pocity a dojmy. Opakovat věty z minulých článků tedy letos nebudu, ačkoliv to dříve byla moje oblíbená činnost.

Stejně tak jako maturitní ples nynějšího roku, i poslední zvonění bylo jiné. Tentokrát jsem ty lidi totiž doopravdy znala (tedy jen pár, ale stále to bylo mnohem víc, než dřív) a nebyli to jen náhodní kolemjdoucí na školních chodbách. O spoustě z nich už jsem tady psala, ale nejspíš si je nebudete pamatovat, a tak bych vypíchla pouze J. - o tom zcela jistě víte a D. - ten u mě figuroval hlavně v lednu, kdy jsem s ním jedno odpoledne prodávala ve stánku, pak jsme spolu byli venku a následně to skončilo. Už pár dní z toho mám takovou zvláštní náladu, protože ta představa, že na té chodbě je už nikdy nepotkám, už nikdy nebudu hledat rozvrh J., abych chodila kolem za účelem potkat ho, už nikdy se nebudu rozčilovat, že na školním dvoře leží každý týden na jiné holce (berte to trochu s nadsázkou, ráda přeháním), už nikdy do sebe nebudeme strkat na chodbách jako šílenci a už nikdy ho neuslyším řvát svoje jméno přes půlku školy. Je to zvláštní, no ne? Jak všechno jednou končí. Tak rychle se to žene k závěru, že si ani nestačíte uvědomit, že to jednoho dne všechno zmizí a vám dojde, že jste si toho tehdy možná málo vážili a bylo vám to svým způsobem lhostejné. Nicméně tohle všechno už je minulost a já si nějak nedokážu představit, že už se to opravdu nikdy nebude opakovat. Bude tam prázdno. A nejde jenom o J., ale i o všechny ostatní. Najednou nebudu mít koho zdravit, nebudu se mít na koho usmívat, bude tam zatraceně málo lidí, kteří mi dokážou zvednout náladu pouhým pozdravem či úsměvem. A spoustu z nich už nikdy neuvidím, to je to nejděsivější na tom všem.
Na samotné poslední zvonění jsem se vyzbrojila pláštěnkou, ale ve výsledku mi to nejspíš vůbec nepomohlo. Sedím tu teď s pomalovaným obličejem od lidí, které jsem téměř neznala, se srdíčkem na čele od J., modrým pruhem ve vlasech taktéž od J. a především se slepenými vlasy díky šlehačce (či co to bylo) právě od D., od kterého jsem to opravdu nečekala. Stalo se za tu dobu spoustu věcí a vlastně jsme oba dva ztratily důvod na toho druhého vůbec promluvit, takže s tím, že na mě bude dokonce i skoro milý (v rámci jeho možností), jsem nečekala. Ale tu šlehačku si samozřejmě nemohl odpustit. Vlastně ani po tak dlouhé době nejsem schopna se plně smířit s tím, že z mého života odešel stejně rychle, jako přišel. A teď už ho pravděpodobně neuvidím nikdy. Možná je to tak lepší.

Letošní poslední zvonění co se týče programu a kostýmů maturantů bylo téměř o ničem. Za to pocitů a smutku bylo až až. Ale život jde dál, nedá se nic dělat. Za pár let budu na jejich místě já a to bude teprve důvod k pláči (anebo štěstí, jak se to vezme - vypadnout z toho pekla bude asi dost osvobuzující).
Prázdno. Ve škole, ve mně, všude.
Je to hroznej pocit.

background, clouds, and ended image

PHOTOS | Germany

18. dubna 2017 v 13:46 | Monica. |  Photos
Myslím, že asi nemá cenu se omlouvat za neaktivitu. Mnozí už vítě, že blog, na který se tak nějak pomalu, ale jistě, budu v následujících měsících stěhovat, už existuje. Pokud je tu ještě někdo, kdo o něm neví a chtěl by, ozvěte se a já vám ho dám vědět. Nicméně teď už k článku - na Velikonoční prázdniny jsme s rodičema vyrazili do Německa. Hlavním cílem (pro mě) byl rozhodně Frankfurt nad Mohanem. Projeli jsme i spoustu dalších menších či větších městeček, ale žádné mě neuchvátilo tolik, jako Frankfurt. Pojďme se na to podívat!

Tohle je konkrétně z jakéhosi městečka, spíše vidlákova, ve kterém jsme bydleli. Nic zajímavějšího tam neměli.


Tohle je Heidelberg. Byl úchvatný a taky úchvatně proti slunci, ale samotná stavba je opravdu neuvěřitelná a obrovská.

PHOTOS | little things

8. dubna 2017 v 22:23 | Monica.
Brý večír, pro dnešek jsem si pro vás připravila opět nějaké ty fotečky. Konkrétně se jedná o jakýsi sběr všeho možného, co jsme nasbíraly s kamarádkou během našeho (opět poněkud failoidního) fototripu Prahou. Začaly jsme v nějaké podivné karlínské čtvrti a skončily na Náplavce s pár ciderama, neboť jsme opět usoudily, že fotit neumíme. Pár snímků se ale povedlo, takže se s nimi samozřejmě musím pochlubit.

(Objevila se taktéž na mém krásném instagramu.)

(Nebojte, nekouřím, většinou, ale tahle krabička tam ležela pravděpodobně už nějaký ten pátek a byl by hřích ji nevyfotit)

MARCH | Měsíc plný lidí

2. dubna 2017 v 19:53 | Monica. |  Ostatní
Mně se tak neskutečně nechce věřit, že další měsíc letošního roku je už za námi, ale pravděpodobně už to tak bude. Takže mě samozřejmě nečeká nic jiného, než nějak (ne)stručně zhodnotit uplynulý měsíc neboli březen.

Celé 4 týdny se zhruba nesly v duchu hraní stolního fotbálku s maturanty či primány (máme ve škole stolní fotbal a pokaždé chci rozsekat J., načež prohraju 0:10). Procházení Prahy i našeho vidlákova s kamarádkami a všemožných oslav a rebelských výletů se třídou. To by tedy bylo tak nějak stručně a teď se pokusím vypíchnout ty nejzajímavější momenty.

Foto z posledního dne měsíce.