Březen 2017

Amen :--)

30. března 2017 v 21:30 | Monica.
Inu, to se tak ke mně doneslo, že další z mých úžasných spolužaček jakože *velmi nechtěně* našla můj blog a velice ráda si zde čas od času počte. Takže tě vřele zdravím, Kájinko. Snad ses dozvěděla pár pěkných informací a rozšířila to dál po třídě, že. Protože je určitě moc hezké, když někdo chce být anonymní a nejmenovaný člověk mu vleze všude, kde může. Nedokážu ani vyjádřit slovy, jak nasraná jsem a jak jsi mě zklamala, ale budiž. Je to pěkně nechutný a doufám, že z toho máš třeba dobrej pocit nebo tak. Snad si ho užiješ :) Měj se.

Pro ostatní - nějakou dobu to asi budu muset nechat uležet, protože v tuhle chvíli zde končit nechci, ale do pár měsíců se to jistojistě stane (pravděpodobně na čtyřleté výročí). Takže poděkujte mým velice empatickým a hodným spolužačkám. Jsou fakt skvělý a mám je moc ráda.

Quotes • sadness

19. března 2017 v 18:31 | Monica. |  Citáty
Inu, ačkoliv mě to mrzí, opravdu teď nemám žádné nápady na články a psát o věcech, které se v mém životě dějí, tak nějak nedokážu. Nenacházím slova. A tak až je najdu, možná vám to všechno povím. Nicméně obrázky na weheartit jsou pro mne momentálně jakousi útěchou, a tak jsem si říkala, že bych si jich pár mohla zvěčnit i zde, jenomže přeloženy do češtiny vyznívají tak nějak nezajímavě a nepatřičně, takže tak trochu spoléhám na to, že všichni jsme v angličtině zdatní alespoň natolik, abychom jim porozuměli. Nebudeme si lhát, v angličtině všechna moudra zní jednoduše lépe.

I try so hard to help other people because I have no idea how to help myself.

You never realize how much you like someone until you watch them like someone else.

It's just sad that when I push people away they just go and don't even try to stay.

They say 'follow your heart', but if your heart is in a million pieces, which piece do you follow?

It's not the goodbye that hurts, but the flashbacks that follow.

I think there's a difference between loving the idea of someone and loving who they really are.

I still love the people I've loved, even if I cross the street to avoid them.

You can't fix yourself by breaking someone else.

Sometimes what you're looking for comes when you're not looking.

quote, feelings, and sad imagequote, feelings, and blair waldorf imagequote, love, and sad image

Zastavit se a podívat se.

10. března 2017 v 23:34 | Monica. |  Diary
Víte, ono je někdy hrozně důležité se zastavit a rozhlédnout se. Na všechna ta krásná místa, lidi, situace, pocity, jimiž jsme obklopeni. Není to nádhera? Všichni vnímáme výhradně to špatné, co se stane, a svým způsobem je to v pořádku. Jsme tak odjakživa nastaveni, ale nemusí to tak být. Zkusme někdy upustit od každodenního stresu a tlaku společnosti, udělat si chvilku pro sebe a probrat se svým životem. Zaměřit se na to hezké, protože je toho až příliš. Opravdu se stačí jenom pořádně podívat tím správným úhlem pohledu. Lidé jsou krásní. A samozřejmě jsou také přesným opakem, avšak zkusme alespoň na jednu malinkou chvíli vnímat jen a pouze to dobré. Zjistíme, že je toho tolik, jenom to obyčejně přehlížíme a bereme jako normu či samozřejmost. Nemělo by to tak být. Život je krásný. Samozřejmě ne vždy, ale pokud se ho tak naučíme vidět, taky takový bude. Stojí to neskutečné úsilí a energii, ale nestojí to za to? Věčně se utápět v tom, jak se nic nedaří a klást tu světoznámou otázku "proč zrovna já?", je k ničemu a nikam nás to nedovede. Všechno kolem je jenom realita. Ani dobrá, ani špatná. Je nijaká. Hodnocení jí přiřazujeme pouze a jenom my. Pokud se rozhodneme ji vidět špatně, bude pro nás taková. Ale stejně tak je to i obráceně. Stačí se rozhodnout, že všechno je a bude dobré. A ono bude. Protože ve skutečnosti je to nijaké, všechno jsou to jen naše pocity, o kterých si rozhodujeme sami. Bolí to? Ve skutečnosti ne. To jsme se jenom my rozhodli, že to bolet bude. Štve nás to? Není to tak. Dělá nás to štastnými? Taky ne. To jenom my chceme, aby to tak bylo. Rozhodli jsme se. Je to vlastně tak jednoduché, a přitom stojí tolik síly a vůle si to uvědomit a pracovat s tím. Není to ze dne na den, ani z týdne na týden, trvá to měsíce, roky. Ale ve výsledku to za to stojí, nemyslíte? O všem si rozhodujeme sami.
Buďme vděční. Je totiž za co. Rodina, kamarádi, pocit lásky či toho, že někoho máme rádi. Všechny zážitky a vzpomínky - dětství, střední škola, vysoká... Není to přece nádhera? Važme si všeho dobrého. Neboť vždycky něco je.
Jste šťastní? Buďte. Je to jen vaše volba.

quote, happy, and inspiration image

PHOTOS | Blansko

6. března 2017 v 19:39 | Monica. |  Photos
Nu, a opravdu, po celém měsíci jsem tak nějak dostala chuť na zveřejění fotek z Blanska. Ono spíš - z Blanska jako takového toho moc neuvidíte, neboť fotky jsou jaksi umělecké (jak by se ode mě taky očekávalo, že) a je nejspíš úplně jedno, zda to bylo focené kdesi na Moravě či tady v Praze, eh.



FEBRUARY | Měsíc plný zmatku

1. března 2017 v 14:53 | Monica. |  Ostatní
Víte, ono je hrozně těžký psát o svém životě, když jste v něm neuvěřitelně ztraceni, nechápete a cítite se tak nějak podivně a mimo. Věci kolem se dějí a vy je nedokážete vnímat, zpracovat a především pochopit. Proplouváte a nemáte tušení jak. Jste jednoduše ztraceni a marně hledáte cestu z toho labyrintu, v jehož středu stojíte.

Toť velice stručný popis mého měsíce, pravděpodobně od začátku do konce. Ale teď si to pojďme rozebrat trošku podrobněji - kdo ví, třeba mi to pomůže si život urovnat a konečně ho opět vzít do svých rukou.

Musím se přiznat, že v tomhle měsíci jsem udělala pravděpodobně nejvíc volovin za svůj život, problém ale trochu je, že si je sice uvědomuji, jenomže většiny z nich ani tolik nelituji. V prvním dnu února opět figuroval F., ale tomu bych se věnovala až později, neboť tak pěkně navážu na to nejhlavnější téma a tím je alkohol. Ach, já už to slovo nemůžu ani slyšet, natožpak cítit či vidět.
Začínalo to tak poklidně, s pár spolužáky jsme se sebrali a šli na vodnici (má první v životě), dobře jsme se pobavili a bylo mi s nimi vážně dobře. Ten den jsme taky parádně lili Lambrusco do kelímku z KFC a pravděpodobně se cítili drsně se žvýkacím tabákem v puse (nemůžu si pomoct, ale je to hnus). Den na to jsem si polila bundu pivem, neboť Sparta dala právě gól a já jako správný fanoušek sedící v O2 aréně zkrátka musela vyskočit a zapomenout, že v ruce držím jakousi tekutinu. Hokej byl zážitkem spíš díky J., se kterým jsem se tam každou přestávku sešla a několikrát obešla arénu dokola, taktéž jsme se tam trochu mlátili a smáli se a jednoduše tak nějak všechno, co k našemu prazvláštnimu vztahu patří. Vznikl tam velice výtečný nápad, že o den později k němu půjdu na čaj (každej tomu říká jinak, samozřejmě), protože má volný barák - začínaly nám jarní prázdniny a zbytek jeho rodiny jel na hory. A světe div se (ale vážně, divte se), já to přijala, ráno se probudila a vyrazila do jakési vily uprostřed polí v jedné pražské části. Obdržela jsem vanilkový čaj, kterým jsem se následně polila (jak jinak, to bych nebyla já). Nebyl by to J. a nebyla bych to já, kdyby na mě nezačal cosi zkoušet a já se tak trochu nepřizpůsobila. Ale stále mi nějaký ten rozum zůstal a víc jsem mu zákazala, než dovolila. Nicméně to bylo fajn. Cestou domů jsem byla sice hrozně zmatena a moc jsem nechápala, co se to právě událo, ale s odstupem času to vidím jako fajn odpoledne, které bych si klidně zopakovala znovu. Poté jsem tedy odjela na prázdniny do Blanska, kde figurovaly především chaty s opilým F., ale o těch je zde již psáno. O jarňácích jsem se stihla vidět také s D. (ten ze stánku, pokud si pamatujete), nakonec jsme skončili na pivku, ačkoliv původní plán zněl jinak. Mám z toho dosti smíšené pocity a on nejspíš taky, neboť od té doby si už nepíšeme a pomalu se ani nezdravíme. Nebudu vám lhát, mrzí mě to, a jak, ale asi to tak má být. Bylo to pěkné, ale začalo to až moc rychle a stejně tak to i skončilo. Nezbývá nic, než smířit se. Následující týden proběhl maturitní ples, o němž jsem psala dost. Asi jsem z něj nakonec hodně zklamaná, vlastně mám občas pocit, jako by ani nebyl, ale už to nemá cenu řešit. Co bych asi měla zmínit, jsou snapy s J. Pravděpodobně - tedy zcela určitě - je to jedna z těch volovin uplynulého měsíce. Protože posílám víc, než bych měla. A on mně taky, co si budem. Asi přesně nedokážu říct, proč to dělám, ale plně si uvědomuju, že kdyby jaksi tajně screenoval a poslal moje fotky po škole, měla bych z toho trauma na zbytek života, ehm. Ale úplné nudes to nejsou, nebojte. Momentálně mám ale jak snap, tak instagram odinstalovaný a náležitě si to užívám. Blížíme se ke konci měsíce, který nebyl zrovna šťastným a radostným. Čím dál víc mě přepadávaly stavy, kdy jsem měla pocit, že jsem k ničemu, nikdo mě nemá rád a nesnáším sama sebe. Vygradovalo to tak, že jsem si s kamarádkami koupila vodku, cigarety a šla si sednout na Letnou. Samozřejmě jsem nezapomněla poslat fotku na ig F., který mi obratem napsal, ať nelbnu a přežiju. Ten večer se nakonec moc nepilo, protože byla zima, raději jsme zalezly do čajovny na vodnici a já si lila vodku do čaje (už nikdy víc). Byl to ale takový poklidný a pěkný večer. Za to o den později jsem opravdu uskutečnila mou potřebu opít (to je slabé slovo - ožrat) se na kamarádčině oslavě. Chodili jsme po Praze, dala jsem asi třičtvrtě vodky sama (tedy s malinovým džusem - nechutná kombinace), nic jsem nejedla a tak to šlo celkem rychle. Řeknu vám, jestli jsem někdy zažila něco horšího, nevím o tom. Moc si toho nepamatuju, ale když už, vím, že jsem hrozně brečela, vyřvávala na pražská sídliště, že mě nikdo nemá rád, psala F. a v neposlední řadě ohodila pár chodníků. Skončilo to tak, že kamarádka (zlatíčko moje) volala rodičům, ty si mě odvezli, dali kázání a já přežila. Celé je to vlastně zázrak, že si vůbec tolik pamatuju a neměla jsem otravu, protože to byla vážně prasárna. A věřte nebo ne, teď sakramentsky dlouho pít nebudu. Cítím tu pachuť vodky a maliny ještě teď a opravdu to není nic příjemného.

alcohol, poison, and drunk image quote, important, and sad image