Únor 2017

Playlist • winter 2017

22. února 2017 v 21:23 | Monica. |  Music
Vidíte tu zoufalost? Není o čem psát (tedy spíš o něčem, co by bylo přečtení hodné a nějakým způsobem zajímavé), není co fotit (neboť přiroda v tomhle počasí je jakási nijaká - fotky z Blanska! Ah, nebojte, dočkáte se... snad. jednou.) a jednoduše tak nějak není co přidávat. Poslední dny, týdny, možná i měsíce, dost často jenom tak polehávám, posedávám, rozmýšlím a poslouchám při tom všechnu možnou hudbu. A tak jsem si říkala - proč se nepodělit?

Snakehips - All My Friends
Úplně nejnovější srdcovka, ale lidi- ten refrén?! Lituju, že jsem na ni nenarazila dřív, neboť už nějaký ten pátek vydána je.

Rob Thomas - Pieces

To jsem takhle jednou za půl roku zabrouzdala na spotify a co tam nenajdu! Asi tu aplikaci budu muset otevírat trochu častěji, heh.

Maturitní ples hastag 4

17. února 2017 v 1:26 | Monica. |  Diary
Uhm, pravděpodobně přichází vůbec první drunk článek na tomhle blogu. Ale všechno je jednou poprvé, no ne? (možná už jsem celkem střízlivá, ale netoufám si odhadovat)
Nicméně jste pravděpodobně z názvu pochopili, že se jedná o další maturitní ples naší školy. Čtvrtý - shit, jak je to vlastně možný? Jsem tam už čtyři roky a stejně ten ples pokaždý tak neskutečně přeceňuju a moc očekávám. Ale pojďme pěkně od začátku.
Bylo mi jasný, že letos to bude o něčem jiném - vždycky se to točilo kolem D. Vždycky. Letos ne. Letos jsem chtěla se všema dělat selfíčka (nepovedlo se), popovídat si s klukama maturantama, dát si panáka s J (friend with benefits, jak ho tu prezentuju), možná prohodit pár slov s D. a především si popovídat s F. A primárně se pořádně zlejt. To se nejspíš povedlo.
Zhruba do 11 do byla neskutečná nuda. Tak nějak jsme chodili, povídali si se spolužákama a nic nedělali. Vlastně jedinej J. si se mnou opět povídal. A za to jsem nejspíš neskutečně ráda, ačkoliv na toho panáka nakonec nedošlo (oba jsme jaksi měli dost a on navíc pokračoval ještě na after). After - to je další věc. Letos jsem tam s kamarádkou měla jít, ale ona jaksi taksi onemocněla a nedávala ani ten ples, natožpak ještě after. Takže jsme nakonec nešly a já byla nejdřív šíleně nasraná (jsem drunk, omluvte mi ta slova), ale nakonec jsem se na plese tak trochu vyřídila a jsem docela happy. Abych podtrhla ty nejdůležitější situace - D. mě pozval na drink. Je to asi největší ironie za celej můj život. Tři roky, tři plesy si přeju, aby se něco takovýho stalo. A když se ten čtvrtej zaměřím na jiný lidi, stane se to. Každopádně jsme pokecali, poslal o rok starší kluky (ožralý) do prdele, když za mnou neustále chodili a něco mi říkali. Bylo to fajn. Myslela jsem si, že až ho uvidím, zase se to všechno vrátí, ale momentálně mám nějak pocit, že asi nechci nikoho. A i kdyby, D. už to opravdu není. A už nikdy nebude.
Jenom mírně na sračky jsem odchytla F. a začala do něj hustit moje psychologický kecy. Radši si už ani nepamatuju, co jsem vykládala, ale snad to vzal v pohodě. Jinak jsme na sebe celej ples dělali ksichty a ani jsem ho neviděla s jeho ex. Takže nejspíš spokojenost.
A pak je tu J., za kterýho jsem v tuhle chvíli asi vážně hrozně ráda. Sice mě neskutečně deptá, jak zná každou holku a s každou se baví, ale tak. Asi to k němu tak nějak patří. A pusu do vlasů dal jen mně. Hah. A pak pusu na rozloučenou, ale to asi není podstatný.
Co je vlastně podstatný?
Neřeším. Po-plesový zklámání se pravděpodobně dostaví až dneska ráno. A nebo možná vůbec. Jednu chvíli jsem měla vážně krizi a chtěla jsem křičet a brečet, ale potom se člověk trochu napije a rázem se všechno zdá fajn. A fajn je to stále. Jsou věci, který jsem si představovala jinak, ale jak jsem psala loni - tohle zklámání k plesům jednoduše patří. To velký očekávání a vybájený scénáře, který se jednoduše nestanou. Asi by pak ani ples nebyl plesem.
Nebudu hodnotit. Bylo to fajn. Hlavně ty čtyři koly s rumem, mojito a jakejsi drink s D. A vlastně už ani nevím. A bylo to určitě odlišný od všech ostatních plesů, kvůli lidem a alkoholu.
Ve výsledku jsem ale nejspíš ráda, že na after jsem se nedostavila. Dopadla bych pravděpodobně dost šíleně a co si budem, mám na to ještě nějakej ten pátek čas.
Problém v tuhle chvíli je, že už jsem střízlivá a začnu o všem až moc přemýšlet. Ale zatím to nechám takhle. Fajn. Cítím se fajn. Ples byl fajn. Všechno je tak nějak fajn.

TRAVEL | Blansko

9. února 2017 v 20:44 | Monica. |  Travel
Inu, jaksi jsem se vám o tom zapomněla zmínit, ale momentálně probíhající týden jsem i já mezi těmi šťastlivci, kteří mají jarní prázdniny. Proto jsem se tak nějak déle neozvala, ale co si budem, asi by se mi to nepovedlo ani v případě, že bych tady byla, hah. Nicméně mám opět spoustu novinek, tak pojďme na ně!

V sobotu jsem byla na čajíčku u J. (aneb u mého kamaráda s výhodama, ehm), kde jsme tak trochu kamarádíčkovali s výhodama a dále bych se k tomu raději nevyjadřovala, protože se nějak snažím pochopit, co za blbosti to vlastně dělám. V návaznosti na to jsem našla song, kterej asi absolutně vystihuje moje pocity a celou tu situaci s J., anebo se tomu jen zoufale snažím věřit, protože pokud tohle není ten důvod, opravdu nechápu, proč to dělám. (Is the only reason you're holding me tonight 'cause we're scared to be lonely?)


Ale teď už k hlavní podstatě článku - výletu do Blanska. Každoročně mě takhle na prázdniny rodiče vytáhnou kamsi do Česka. Letos to padlo na město Blansko na Moravě, kde na slevomatu samozřejmě mamka našla apartmán s vířivkou. Abych pravdu řekla, nic z toho, co jsme podnikli, mě ani moc nezaujalo. Navštívili jsme spoustu měst, ale je to všechno taková česká klasika a nic nového či zajímavého. Místo, které mě ale naprosto fascinovalo, byla propast Macocha.


JANUARY | Měsíc plný zážitků

1. února 2017 v 16:36 | Monica. |  Ostatní
Inu, zdravíčko. Tak nějak jsem přemýšlela, co bych mohla napsat za článek, neboť nápady mě směle opustily a já nedělám nic jiného, než přemýšlím nad uplynulým měsícem. A hle! Proč to nesepsat? Každoročně si srhnuji uplynulý rok, ale proč ne i uplynulé měsíce? Myslím, že neni úplně od věci si po těch třiceti dnech (plus mínus) připomenout všechno, co se stalo a nestalo.

Celý rok a tím pádem i měsíc začal samozřejmě Silvestrem. Ten jsem si neskutečně užila, ale o tom jsem se již zmiňovala, takže nemá cenu to dělat znovu. První týden se táhl ve znamení školy a vcelku i F., protože jsme společně absolvovali dvě jízdy autobusem a jednu přestávku ve škole. Bylo to fajn. Nic víc, níc míň. Fajn. Konec tohoto týdne se konala i jedna akce, která ovlivnila vlastně celý ten měsíc. Bylo to takové poklidné, stáli jsme u Karlova mostu v té největší zimě a popíjeli svařák s maturanty. Nicméně o tom jsem taktéž psala zde. Tam jsem tedy poznala i D., se kterým jsem den na to brigádničila ve stánku. Bylo to vcelku zajímavé a šíleně jsem si to užila, na rusáky a jejich rubly asi hodně dlouho nezapomenu. Dalším člověkem, který v tomto měsíci hodně figuroval, je J. O tom jsem se tady pravděpodobně ani nezmiňovala, ale jednoduše je to též maturant, popsat náš vztah je dosti obtížný úkol, takže se tím ani nebudu zatěžovat, ale čistě a jednoduše jsme kamarádi. Možná trochu s výhodama. Jednou jsme byli na pivku, což bylo chvíli poté, co jsem absolvovala další jízdu s F., takže moje psychika byla opět trochu mimo. A podruhé jsme jezdili (tedy spíš stáli) asi dvě hodiny jeho autem po poli, povídali si, koukali na koníčky, tulili se a tak. Mezitím jsem stihla i ulehnout, neboť ani mě neminula klasická zimní viróza.
Teď bych se ale ještě vrátila k tomu F. - nějak jsem si uvědomila, že asi bude lepší, když ho nějakou chvíli budu ignorovat. O tom jsem ale taky psala v článku, na který tu je odkaz, pokud si správně pamatuju. A tak jsem ho ignorovala. Zaměřila jsem se na jiné lidi, jako třeba D. a J., nepsala mu, nezdravila ho, jednoduše dělala, jako by neexistoval. On z toho byl pravděpodobně docela zmaten, ale přistoupil na mou hru (pokud stále budeme žít v tom, že tohle všechno jsou jenom hry). Měla jsem pocit, že už mi začíná být vlastně jedno, avšak ke konci měsíce mi napsal. Reagoval na jeden můj komentář, dostali jsme se opět docela do deep chvilek, kdy mi došlo, že mi na něm stále dosti záleží. Je to ale zvláštní, protože mi jde čistě jenom o jeho psychický stav, jde mi o to, aby se z toho jeho stavu dostal, jednoduše bych mu strašně chtěla pomoct a přitom mi vůbec nejde o mě, ani trochu. I kdybychom se pak nikdy neměli vidět, jde mi jen o to, aby se měl dobře. Vlastně jsem po několika měsících zjistila, že my dva si dokážeme psát i normálně, bez hádek, řešení našeho vztahu a všech podobných věcí, které se dřív zbytečně hrotily (teda spíš já hrotila, co si budem).

quote, love, and stay image love, hands, and couple imagequote and love image