Říjen 2016

DIARY | There's that one person you'll never get over no matter how long it's been

27. října 2016 v 23:34 | Monica. |  Diary
Nu, a tak se Monica po necelém roce opět setkala s D. A stejně tak, jako loňský podzim, letošní říjen nemá nejmenší ponětí, co si vlastně myslí a cítí.
V posledních měsících figuroval spíše F. s jeho čokoládově hnědýma očima a cigaretou v ruce. Jenomže by se mi mohlo líbit milion kluků, avšak všechny do jednoho budu pokaždé srovnávat s tím jedním jediným, s D. Ten neumí tak skvěle psát, ten nemá ty červený kalhoty, ten mě nezve na limonádu. Nicméně došla jsem do stavu, kdy se mi částečně podařilo se přes něj přenést. Jeho zamilování do jisté švédky, které jsem vyvodila z jeho statusu, pro mě bylo takovou pomyslnou poslední kapkou, kdy jsem si řekla dost. Načež přišel na scénu F. a všechno tak nějak plynulo. Až do dne, kdy se D. uráčil opět vtrhnout do mého života, jako by se nechumelilo. ,,Tak co dáme?" A ačkoliv bych nejradši nedala nic, souhlasila jsem s lucerňáckou limonádovnou. ,,Ty má hrdinko! ♥" psal, posílal srdíčka a dokonce i jakousi fotku. A tehdy začal absolutní zmatek. Nechtěla jsem, ale měla jsem takový zvláštní pocit, že to dlužím svému minulému já. Přála jsem si s ním někam jít dva a půl roku, přičemž se mi to už jednou splnilo, ale jednou je dosti málo. A přestože v momentě, kdy mi to nabídl, jsem o to ani tolik nestála, věděla jsem, že bych si to možná někdy v budoucnu vyčítala. Zní to asi hloupě, dělat něco pro své minulé já, ale já to tak v tu chvíli zkrátka cítila. Nakonec to tedy vyšlo až na druhý pokus, protože během prvního termínu jsem byla nemocná (možná z části proto, že jsem potřebovala ještě trochu času si nechat všechno projít hlavou a nebyla jsem na to v tom momentě připravená). Se začátkem podzimních prázdnin přišla i nová zpráva. A tak se stalo, že jsem dnes, tedy ve středu, po dvou hodinovém chození po Praze s kamarádem (zdali se mu tak dá říct, ale vlastně není vůbec podstatný), naprosto promrzlá, jela ke koni na Václaváku. Čekal tam, s těma červenýma kalhotama, které má odjakživa, a já v tu chvíli měla tak nějak radost, že alespoň některé věci se nemění. Povídali jsme si, a bylo to šíleně fajn. Člověk by si řekl, že sedm let věkového rozdílu je docela dost, ale s ním ten věk ztrácí význam. Cítím se s ním jinak, možná snad líp, jako lepší člověk - a nejhorší na tom je, že přesně tohle mu psala ta jeho švédka na facebooku. Při sezení u limonády jsme si trénovali koukání z očí do očí, co nejdéle, protože to chce praktikovat na svojí oslavě narozenin. A asi poprvé v životě jsem si uvědomila, že oči jsou něco naprosto neskutečnýho, co dokáže mluvit beze slov. Proběhne při tom tolik nevyřčených pocitů, a vlastně se vůbec nemusí mluvit. Dokázala bych tak sedět hodiny. A asi by to bylo lepší, protože když se začalo mluvit, dozvěděla jsem se o jisté švédce, která studuje v Madridu a vídají se jenou za tři měsíce. Oficiálně. ,,Plánujeme s přítelkyní jet na čtyři měsíce do Británie." Nejsem schopna říct, co ze mě v tu chvíli vypadlo, ale přinejmenším jsem si byla naprosto jistá, že se nic nezměnilo. Že ho mám pořád ráda, ať už jsem se to snažila sebevíc ignorovat a potlačit, ráda mnohem víc, než bych měla. Zbytek večera jsem neustále přemítala o něm a jeho přítelkyni, ale zároveň se snažila si to co nejvíc užít a zapamatovat. Místo vlakem se mnou nakonec jel autobusem, ale ještě před tím jsme se prošli po okraji Prahy. Za tmy. Vzal mě na jednu vyhlídku, kde má člověk všechna světla našeho hlavního města jako na dlani, a já byla v tu chvíli prostě šťastná, i přes všechno špatný, co se kolem děje. Protože v tu chvíli byl se mnou, a ne s jeho přítelkyní. Byl to zatraceně krásnej den, krásnej večer.
Moje středeční dobrodružství skončilo tím, že mi na facebooku poděkoval. Což je oproti situaci před rokem značné zlepšení. Devatenáctého listopadu se nejspíš uvidíme na té jeho slavné oslavě. A já prostě sakramentsky nevím, co si o tom myslím. Jsem naprosto zmatená ve svých citech a ve všem. Jedno vím ale jistě - pokud ne nic jinýho, tenhle člověk je absolutně skvělej kamarád. A nezáleží na tom, jestli se vídáme každej týden nebo jednou za rok. Je mi s ním dobře, i když mi to ve výsledku možná ubližuje. Ale nedokážu se s ním nevídat. Už ne.

Mobilní kvalia. A velice umělecké foto.

Dobrou noc všem. Doufám, že si v životě vedete lépe, než já.

PHOTOS | Cemetery

24. října 2016 v 15:17 | Monica. |  Photos
Samotné mi začíná vadit, že tenhle blog se točí už vlastně jenom kolem fotek, ale nějak nemám chuť to měnit. V mém životě se dějou věci, o kterých bych sice ráda psala, ale chci počkat, až se všechno ustálí, a kromě moc zajímavých historek z života můžu přidávat jedině tak ty fotky. Ještě, že neustále chodím fotit, jinak by to tu byla opravdu tragédie.

O víkendu jsme se s kamarádkou (která má konečně taky zrcadlovku!) vydaly na hřbitov. Ze dvou prostých důvodů - neměly jsme moc času, maximálně hodinu, a hřbitov je blízko. Není to pro mě sice zrovna oblíbené místo a chodím tam jenom v případě, že opravdu musím, ale zvlášť teď na podzim je to opravdu atraktivní místo na focení.


Cestou jsme se ještě stavily na fotbalovém hřišti, kde se právě cosi hrálo, ale mě naprosto dostaly tři maličké děti, které si tam tak roztomile kopaly míčkem.



TAG | Cestovatelský

17. října 2016 v 20:52 | Monica. |  Tagy
Sice jsem měla v plánu psát článek o D. a F. a mém zamotaném životě, ale nějak se na to vůbec necítím, a především se ta situace neustále mění, takže vám asi dám vědět, až se to nějakým způsobem ustálí. Každopádně jsem v rozepsaných narazila na tenhle cestovatelský tag a přišlo mi hrozně super ho udělat, ačkoliv je říjen. Jenomže ten říjen mi vůbec nevadí, protože jsem zastáncem toho, že cestovat by se mělo po celý rok, a ne jenom o letních prázdninách, jak má spoustu lidí ve zvyku, protože každé místo je specificky krásné v určitém ročním období. A zrovna na podzim je všechno snad ještě hezčí, než v létě! Takže se na chvíli pojďme odprostit od školy a práce a vycestovat do světa.

Vyjmenuj všechny země/města, která jsi navštívila.
Města tedy opravdu jmenovat nebudu (nebo alespoň ta hlavní, která jsem navštívila), protože to je neskutečná hromada, avšak země snad nějak dohromady dám. Česká republika (Praha), Slovensko (Bratislava), Polsko, Německo, Rakousko (Vídeň), Maďarsko (Budapešť), Nizozemsko (Amsterdam), Belgie, Francie (Paříž), Itálie, Chorvatsko (Záhřeb), Bosna a Hercegovina, Řecko, Bulharsko, Anglie (Londýn) a Skotsko (Edinburgh) - neboli Velká Británie.

(Tyhle fotky jsou třeba šílená nostalgie!)

PHOTOS | Forest

14. října 2016 v 12:29 | Monica. |  Photos
Nuže, poslední týden je pro mě takovou noční můrou a vlastně z něho téměř nic nemám, protože je mi opakovaně naprosto strašně, možná z otravy formaldehydem (aneb nový nábytek), anebo z něčeho úplně jiného, ale nějak momentálně nemám sílu to řešit, protože se ještě k tomu všechno s F. a D. naprosto zamotává a já mám jednoduše pocit, že to je celý špatně. Ale o tom pravděpodobně až příští článek, abych vám tu nepovídala jenom o nich.
Dneska to tedy budou opět fotky, protože jsme minulý víkend s kamarádkou byly fotit, v absolutně otřesném počasí, kdy pršelo a byla šílená zima, v lese. To my si opravdu umíme vybrat počasí. Nicméně z těch fotek mám opravdu radost, protože z většiny vylezlo něco krásného a jsou to takové ty typické náladovky, tak pojďme na ně!


Vlastně naše focení v lese vypadalo nějak tak, že jsme udělaly pět kroků dovnitř a tam jsme nafotily naprosto všechno.


Zapomněla jsem, jaký to je.

7. října 2016 v 17:00 | Monica. |  Diary
Vlastně už ani nevím, koho si pod tím "on" mám představit.
Věc se má tak, že jsem jednou takhle jela s F. naším vidlobusem, a v průběhu cesty jsme se začali bavit. Nebudu tu popisovat dopodrobna, jak to probíhalo či neprobíhalo, ale mile mě překvapil. Hodně mile. Bylo to něco úplně jinýho, než na sociálních sítích. Tam je to samej alkohol a frajeřina, ale ve skutečnosti se mi zdál takovej slušnej, milej, zranitelnej. Nebylo to ani trapný, ani rozpačitý, ba naopak. Připadala jsem si strašně fajn a v pohodě, absolutně nulová nervozita. Překvapila jsem vlastně i sama sebe. Během těch patnácti minut jsem probrali snad úplně všechno možný i nemožný. Možná už jsem jím hodně ovlivněná, ale přišlo mi, že takhle dobře jsem si dlouho s nikým nepopovídala. A nebo si to zase moc přibarvuju. Možná jsem ho nudila k smrti, ale to se asi nikdy nedozvím.
Den na to jsem ho slyšela bavit se s jeho ex, přičemž jí říkal něco ve smyslu, že se občas hrozně uzavře do sebe a bojí se navázat kontakty s někym novým. A třeba to souviselo úplně s něčím jiným, ale člověk najednou dostane takovou tu naději a doufá, že by to snad mohlo být spojeno s ním. Jsem zmatená, protože nemůžu uvěři tomu, že na blog po dvou a půl roce píšu o někom jiném, než o D. Za tu dobu se mi líbilo xx kluků, ale každýho jsem vždycy srovnávala s D. a došla k závěru, že nikdo není lepší. A on ani F. není lepší, avšak přijde mi to s ním jiný. Hlavně v tom, že jsme se bavili. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že každej prostě nemůže být jako D., nemůže být tak zajímavej a zvláštní, tak talentovanej a pozitivní. A hlavně s tím, že s D. nikdy nebudu. Je zvláštní celý dny myslet na někoho jinýho. Zapomněla jsem, jaký to je. Je zvláštní si v citátech a větách pod pojmem "on" představit v první řadě někoho jinýho, a až potom D. Nejsem na to zvyklá, ale svým způsobem se mi to líbí. Jenom se bojím, že až ho uvidím, všechno se to vrátí. Ale chci ho vidět, protože pořád pociťuji určitou nejistotu a nejsem si jistá, jestli celý tohle s F. není jenom důsledek podvědomý touhy konečně zapomenout na D. Třeba se mi F. vůbec nelíbí, třeba si ani nemám co říct.

snow, winter, and tree image

PHOTOS | Mornings

3. října 2016 v 19:33 | Monica. |  Photos
Inu, zamračené podzimní dny už (konečně) přišly, a přestože já jsem za ně opravdu ráda, vím, že spousta z vás by nejraději zůstala v těch slunných letních. A proto dnešní článek bude pořádně prosluněný.
Po dobu zhruba půl roku si příležitostně ráno fotím oblohu v naší ulici. Občas jsou na ní roztomilé mráčky a občas nádherný východ slunce. A vzhledem k tomu, že zkrátka nevím, o čem psát (uhm), rozhodla jsem se vám ty fotky ukázat.


Obě tyhle fotky pocházejí z února 2016 (konkrétně 22. a 25.). Na té druhé mi přijdou zajímavé ty stromy, které vlastně vůbec nevím, kde se tam vzaly, protože jejich majitel je věčně stříhá (nebo seká?).