Nothing will be the same.

12. září 2016 v 19:01 | Monica. |  Diary
Moje přání, aby příští rok bylo všechno nejlepší, tak trochu nebylo vyslyšeno. Abyste byli v obraze - mluvím o článku z minulého roku, který byl o každoroční akci, která se koná u řeky v našem městě. A jelikož je každoroční, letos opět nemohla chybět. Tak si to tedy řekněme všechno od začátku.

Celou naší kouzelnickou scénku doprovázelo neuvěřitelné horko, díky němuž se nám nějaké věci nepovedly a celkově jsem se cítila naprosto otupěle, snad, jako bych na to všechno koukala jaksi z dálky a neprožívala to. Ono to asi na jednu stranu bylo i dobře, nicméně po tom kouzelnickém trapasu před půlkou města jsem se raději odklidila domů.
Když jsme někdy k večeru s kamarádkou přišly zpátky, potkaly jsme bývalou spolužačku, a pak další, a další, a další. S každým jsme prohodily pár slov, ale následně si šli po svých. Naštěstí jsem po chvíli u stánku potkala sousedku, které je přes 18 a zavtipkovala, jestli mi nekoupí pivo. Nu, upřímně, on to ani tak vtip nebyl, protože jsem taky jednou za život chtěla udělat něco, co by stálo za to. Bylo mi vcelku jedno, že nemám ani tu podělanou občanku, jednoduše jsem za chvíli držela půllitr Plzně a byla naprosto spokojená. Horší už bylo tam s tím chodit, protože mě tam zná každý druhý - rodiče spolužáků, skauti, kamarádi. Nicméně s tou sousedkou jsem se tam potkala ještě několikrát a k mému překvapení jsme si docela dobře popovídaly, ačkoliv jsme se nikdy moc nebavily. Nakonec jsme úplnou náhodou natrefily na holky ze školy, se kterýma jsme se tedy taky nikdy nebavily, ale tady z toho tak nějak vznikl hovor, který pokračoval i pár hodin poté. Říkala jsem si, jak fan to tam letos je. Všechny vzpomínky na minulost toho místa se rozplynuly v pozitivní náladě kamarádek a na mě vůbec nepůsobila ta bolest, která mě stíhala loni. Občas jsme sice s kamarádkou prohodily pár slov o tom neskutečném večeru před dvěma lety, avšak ta vzpomínka už vybledla, už nebolí, už je prostě jenom pěkná.

The moments are what matter:


Co si budeme povídat, to pivo (a pár cucnutí jiných drinků a piv) na mě asi trochu působilo. Bylo teplo, nic jsem nejdla, a už vůbec nejsem zvyklá pít. Tak i tak, když se setmělo, přišli moje rodiče, ale v tom davu jsme se vůbec nepotkávali, takže to bylo téměř stejné, jako by tam nebyli.
Zaregistrovala jsem skupinku zhruba pěti kluků a jedné holky, a nevím, jestli to bylo to pivo, anebo skutečně já, ale když jsem kolem nich prošla a ten nejvyšší (a nejhezčí) kluk se na mě díval, já se dívala na něho. Dýl, než bylo nutné. Zhruba o minutu později jsme šly kolem znovu (ne úmyslně, jenom jsme zkrátka došly k závěru, že na druhé straně nic není a chtěly jsme se vrátit k pódiu), a on nás oslovil. Co tady tak bloudíte? Jaktože nic nepijete? Celá ta jeho povedená partička se mu smála, měla hloupý (a perverzní, hah) narážky, ale mě to v tu chvíli přišlo vtipný (říkám, to ten alkohol), a navíc jsem byla v sedmým nebi, že mě oslovil. Asi to většině z vás bude připadat směšný, ale vzpomeňte si na svoje začátky, jsem pravděpodobně tak o čtyři roky mladší, než vy (:D) a ještě v životě mě žádnej kluk neoslovil. A navíc hezkej a vysokej (mám 180 - věřtě mi, je těžký najít někoho vyššího). Ale pojďme k věci - pozval mě (dobře, nás, ale kamarádka stála v pozadí a dělala, že tam není, protože chtěla jít spát) na pivo. To jsem samozřejmě nemohla odmítnout, protože to přinejmenším byl důvod, proč s ním zůstat o chvíli déle (a zatraceně jsem potřebovala další pivo). Takže jsme tam tak stáli, povídali si o tom, kde bydlíme, co tady děláme, a když došlo na věk, koketně (co to je sakra za slovo a u který babičky jsem ho vyhrabala?) jsem mu sdělila, že by odešel, kdybych mu ten věk řekla. A on na to, že já bych taky odešla, kdyby mi řekl jeho věk. A tím zhruba skončila konverzace o věku, ale mohlo mu být kolem 25 (přesně moje věková kategorie, haha). Jenomže když už se v mým životě stane něco dobrýho, musí se to v zápětí zkazit. Takže nastoupilo komando rodičů s rozhodnutím, že se jde domů. Kdo by se v tu chvíli nepropadl hanbou? Ta přihlouplá partička se o kousek dál mohla potrhat smíchy, můj kluk mezitím dostal pivo a dělal, že k nám vůbec nepatří, a já si zkoušela vykecat alespoň další čvrtt hodinku, která mi ale nakonec stejně byla úplně k ničemu. Chápete tu situaci - malá holka bez občanky, která vypadá minimálně na 18, se snaží předstírat, že jí těch 18 doopravdy je, balí tam pětadvacetiletý (a pětadvacetiletý balí jí), když v tom přijde její maminka a táhne jí domů? Během těch pracně vysmlouvaných patnácti minut jsem tam prostě stála, přemýšlela o tom, co by se ještě mohlo posrat, zatímco mistr pivař s partou se sebrali a šli čekat na přívoz na druhou stranu řeky (protože odtamtud jsou). K mému překvapení to ale ten kluk s nejroztomilejším úsměvem (to jsem dosud zapomněla zmínit) nevzal přímo k přívozu, ale směřoval ke mně. Omluvila jsem se mu za ten trapas, ale on to vzal naprosto v pořádku a vůbec se nesmál. A potom jsem odešla, docela zdeptaná, s myšlenkama na to, co by se mohlo stát, kdyby mi nebylo tolik, kolik mi je. On odjel na druhou stranu. Bez jména, bez věku, bez kontaktu. Pravděpodobně to tak mělo být, avšak kdybych řekla, že jsem ráda za to, jak to dopadlo, lhala bych. Jenomže stalo se, a já na to místo, na tu akci, mám prostě jenom další hodně silnou vzpomínku, o které budu jistojistě přemýšlet další rok a taktéž ho budu hledat všude mezi lidmi. Byl to zároveň jeden z nejlepších i nejhorších zážitků mýho života.


Tak i tak, nebyla to jediná situace, kdy bych se nejradši zahrabala kvůli tomu datu narození, který píšu na všechny průkazy. Vždycky jsem byla o pár let napřed, ale přijde mi, že místo toho, aby se to zlepšovalo, zhoršuje se to. Přijdu si tím věkem tak svázaná, tak nesvobodná. Měla bych si tyhle roky užívat, ale jak, když mám potřebu dělat věci, který budu moct až za pěknou řádku let? Tenhle večer, ten kluk, ta chvíle, byla něco něuvěřitelnýho, protože nikoho nezajímal můj věk. Nikoho nezajímal jeho věk. Prostě jsme se bavili, a takhle by to mělo být všude. Žádný předsudky kvůli věku, protože častokrát nějaká třináctka má mnohem víc rozumu, než osmnáctka. Jen škoda, že to spousta lidí nevidí.
 


Komentáře

1 cincina cincina | Web | 13. září 2016 v 14:25 | Reagovat

Taky jsem to tak kdysi měla:) Když mi bylo takových 15 nebo 16, tak jsem chtěla dělat věci, které dělají dvacetileté holky:D A teď, když ty věci (asi) dělám, tak toužím po tom, abych už měla alespoň 30 a byla v nepřetržitém provozu:D
To s tím klukem mě mrzí, ale trapasy k tomuhle prostě patří.

2 Káčč Káčč | Web | 14. září 2016 v 21:52 | Reagovat

Supr článek ;)

3 cincina cincina | Web | 15. září 2016 v 22:59 | Reagovat

Děkuju za milý komentář:) Joo, já hodně ráda píšu o D. a jsem ráda, že to alespoň někoho baví číst!:)

4 bcup♡ bcup♡ | Web | 16. září 2016 v 17:46 | Reagovat

věk je jenom číslo, to je moje životní motto. :)

5 Simix Simix | Web | 16. září 2016 v 20:00 | Reagovat

~Čaué~
Hezký podzimní vzhled :)
Pár mladších lidí se mě už také ptalo, zda bych jim koupila alkohol, ale nebyla jsem toho popravdě vůbec schopna. Hlavně těm pod patnáct jsem odmítla.
Je docela hezké se dát do sálodlouhého rozhovoru s někým, s kým ses nikdy moc nebavila :) zvlášť, když u toho člověk přijde na lepší myšlenky :)
Zatraceně jsem potřebovala další pivo. Já i když mám jedno a už to je na mě třeba i moc :D
Popravdě, není vůbec dobré dávat na odhad, kolik komu asi je. Rozhodně věřím, že to byl pro tebe silný zážitek, na který jen tak nezapomeneš. Hezký a zároveň na nic.
Přesně, žádné předsudky kvůli věku.. asi tak!!
Třeba ho ještě uvidíš.
Abych pravdu řekla, mě by naopak nevadilo být mladší. Ale tak na druhou stranu si ani nestěžuji. :)
Od včerejška mi je neuvěřitelně devatenáct. Možná se na to začínám pomalu i cítit, ale ještě před pár měsíci jsem se cítila na šestnáct. Zkrátka jsem se nějak zasekla v období prváku, kde se toho neskutečně moc stalo :) Ale je pravdou, že to nebyl jediný rok, kdy se toho stalo plno, ale třeba i ten minulý.
Tak se měj :)

6 Luna Luna | Web | 17. září 2016 v 11:59 | Reagovat

Mě taky vždycky vadil můj věk, všude jsem byla nejmladší, ale nakonec jsem se přes to prostě nějak přenesla, sice se teda mega moc těším, až mi bude osmnáct, protože tenhle věk mi dovolí začít s mými největšími sny, ale zatím si prostě užívám to, co mi můj věk dovoluje ♥ ale neboj, on ten život utíká fakt moc rychle, za chvíli ti těch osmnáct bude taky :)♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama