Všehochuť #4 - prázdninové vylévání srdíčka

17. srpna 2016 v 10:12 | Monica. |  Diary
Zhruba dva dny po příletu z Británie jsem se stala takovým menším bezdomovcem. Situace doma je totiž následující - rodiče si již před několik měsíci usmysleli, že by k našemu domu chtěli přistavit terasu, takže se to dlouho diskutovalo, plánovalo, načrtávalo. Až tedy konečně něco vzniklo, avšak začátek se neustále odsouval a odsouval, až to nakonec dopadlo tak, že hoši nastoupili v pondělí. Vzhledem k tomu, že můj pokoj chtěl již taky nový kabátek, bylo příhodné, aby se to udělalo dohromady. Takže na programu dne bylo vyklízení celého obýváku, protože tam se budou dělat dveře na terasu, a mého pokoje, protože tam bude nová stěna a podlaha. Člověk si to vůbec nedokáže představit, dokud nemusí zaplnit pět krabic všelijakýma CDčkama, která stejně nikdo již roky neposlouchá, všechny knížky přendat na půdu, protože ta bude netknutá, do čtyř kufrů nacpat veškeré oblečení, aby se mohl prodat nábytek. A co teprve ty blbosti, jako lego, stolní hry a všemožné hračky, které mi zůstaly z děství a já nebyla schopna se s nimi rozloučit. Takže teď ležím v rodičovské posteli, všude kolem mě poházené krabice, košíky, kabely. Přespávám u babičky v přízemí, kde se taky nejde pořádně hnout a kdybych přišla do sklepa, všechno se na mě pravděpodobně vyvalí. Vítejte v blázinci. A ten blázinec tu bude něco kolem tří týdnů, ne-li déle.
Avšak je jasné, že i takový poloviční bezdomovec, jako jsem momentálně já, potřebuje trochu klidu od babiččiných historek a neustálého vyčítání, jak nic neumím a pozor, jaký jsem dement. Když už jsem to nemohla vydržet (a nutno podotknout, že u babičky přebývám pouhopouhý den), vzala jsem sluchátka s mobilem a vyrazila ven.

Pokaždé, co osamoceně brázdním ulicemi našeho městečka, dojde mi, jak strašně nerada bych tenhle poklid měnila za ruch velkoměsta. Všechno má svoje kouzlo, ale nedokážu si představit, že by tu nebyla ta možnost vyjít v teplákách ven a za pár minut být v pořádném poctivém lese. Usadila jsem se na skále, které se tu mezi lidmi říká černá, a pozorovala ten neuvěřitelný klid vycházející ze zeleného háje všude kolem. Semtam si někdo postavil domeček, ale v tom místě to nikoho vůbec neruší. Vypadá to, jako by tam odjakživa patřily. Dále moje kroky mířily na vyhlídku ke křížku, kde jsem už pekelně dlouho nebyla, a ačkoliv mě na zarostlé cestě chvílemi přepadal strach, užívala jsem si to ticho a samotu. U křížku jsem byla opět naprosto sama, přestože se mi to nikdy předtím nepovedlo, dřepla jsem si na zem a pozorovala ten neokoukatelný výhled přede mnou. Byla jsem tam už tolikrát, ale stále mě to fascinuje. Všechno neustále plyne. Voda v řece, mráčky na obloze a slunce mezi nimi, vlak mířící do Prahy, letadla nad mou hlavou a především lidé. Lidé v těch vlacích, letadlech, automobilech. Všichni někam směřují, honí se za něčím, co možná nikdy nedohoní. A pak jsem tu já s občasným pocitem, že se nedokážu hnout z místa, avšak ten pocit je pouze zdánlivý, protože já taktéž plynu. Všichni plyneme. Tak nějak sami a přitom společně. Ale šli jste někdy jenom tak do přírody, posadili se na zemi a pozorovali? Ten vlak, který jezdí neúnavně tam a zpátky, ale ve skutečnosti je pokaždé úplně jiný. Přívoz, který už léta převáží cyklisty, turisty, místní, ale již nikdy se v něm nesejdou ti samí zákazníci. Děti houpající se na houpačce, cyklistu uhánějícího na druhé straně Vltavy, kudrnatého pejska běžícího za míčkem. Ten výjev jsem viděla tolikrát, ale při každé návštěvě mě překvapí. Protože nic nezůstáva stejné, všechno se neustále mění každou vteřinou. A najednou se mi chtělo brečet, protože jsem si uvědomila, jak nádherné to všechno je, ačkoliv je to běžný výjev všedního dne. Jenomže nic není obyčejné, běžné či všední. Člověk se na to ale musí podívat z jiného úhlu.
A když jsem kráčela tou samou cestou zpátky, která se během těch několika minut také změnila, málem jsem šlápla na malého slepýše, který byl tím jediným nevítaným návštěvníkem mé procházky. Možná bych nakonec babičce a jejím řečím měla poděkovat, protože jinak bych tuhle obyčejně neobyčejnou procházku snad ani nezažila.

flowers, boat, and nature image
 


Komentáře

1 MARY || BUBBLEGUM-BITCH MARY || BUBBLEGUM-BITCH | Web | 17. srpna 2016 v 11:44 | Reagovat

Haha, som rada, že je niekto v podobnej situácii ako ja. Respektíve, za týždeň sa u nás v byte plánuje veľká rekonštrukcia, čiže to vyzerá tak, že pôjdem bývať na dva alebo tri týždne k bratovi, kým sa to celé nedokončí. Úprimne som veľmi zvedavá na to, ako sa to zvládne :D Inak prechádzka je vždy dobrý nápad, keď ma nejaký člen rodiny vytočí, ja bývam vo veľkomeste ale máme chatu na dedine. A úprimne si myslím, že som sa mala narodiť ako dedinské dieťa, keďže milujem prírodu a prechádzky do lesa. Rovnako ako ty aj ja si rada občas len tak sadnem na skalu alebo do trávy a sledujem okolitý svet. Prípadne premýšľam, triedim si myšlienky a nasávam tú úžasnú atmosféru.

2 Sabush Sabush | Web | 17. srpna 2016 v 14:34 | Reagovat

krásny článok♥ budem rada ak navštíviš môj blog, práve tam prebieha giveaway :)

3 Simix Simix | Web | 17. srpna 2016 v 17:05 | Reagovat

~Čaué~
Čím víc věcí člověk má, tím je těžší to uskladnit nebo se toho zbavit.
Pamatuji si, že před několika lety, kdy jsem bydlela ještě jinde a rodiče si dělali ložnici, měli svou manželskou postel u nás  pokoji :D
No ale... od té doby se toho mega moc změnilo.
Od babiček je většinou zvykem, že rozmazlují a dopřávají, ale jakmile jsem začala bydlet s babičkou... no všechno je to jinak... chová se fakt jak moje máma. Možná i hůř :D
Druhý odstavec jsi napsala opravdu moc krásně. Také ráda chodím do přírody, přemýšlím a sleduji, stejně jak ty píšeš... a popisuješ.
PLyneme a všechno se mění.
Člověk to pak dost i prožívá...
Je mi z toho pocitu tak krásně a dokonce smutno.
Ten obrázek je moc hezký :)
Tak se měj :)

4 Ev. Ev. | Web | 17. srpna 2016 v 23:53 | Reagovat

Ještě že já už si ani nějak nevybavuju, když jsme předělávali můj pokoj :D a všechno to stěhování a kramaření.

Nedávno jsem taky vyrazila na takovou procházku na místo, kde už jsem hrozně dávno nebyla a kde to bylo zarostlý a byla jsem tam úplně sama a i ten slepýš tam byl :D ale takový hluboký myšlenky jsem teda neměla. Mě pak přepadávaj deprese, takže se tomu snažím vyvarovat.

5 S-hejvi S-hejvi | Web | 18. srpna 2016 v 8:12 | Reagovat

Z toho by mě asi trefilo :D

6 Nikki Allen Nikki Allen | Web | 18. srpna 2016 v 16:38 | Reagovat

To vypadá hodně akčně teda! :D

7 cincina cincina | Web | 18. srpna 2016 v 20:02 | Reagovat

Máš pravdu, že se všichni za něčím honíme, neustále spěcháme a žijeme ve stresu... a potom je těžké vypnout:)
Jinak nerozumím tvé babičce a také tomu, proč tě označuje za dementa. Babičky by přece měly být ty hodné duše, které tě vždycky nakrmí a když už nemůžeš, tak se tě zeptají, jestli ještě nemáš hlad:D

8 Kačka Kačka | 19. srpna 2016 v 18:05 | Reagovat

Oh vyloženě si dokážu představit jak to u vás vypadá, jelikož to není dlouho kdy jsme se stěhovali a všechno zabalit do pár krabic a poté opět vybalit bylo něco, soucítím s tebou :D :)
Já vyměnila město za klid a v žívotě už bych to neměnila, vždycky chci zůstat v tom klidu :)
Musíte tam mít úžasný výhled ♥ :) Který ti jednoznačně závidí :) takováhle místa, kde se dá sednout a jen přemýšlet, nespěchat ,nehonit se za ničím a nestresovat se nadevše miluji, protože ten pocit je nenahraditelný :) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama