Jsou věci, na které se nedá připravit

26. srpna 2016 v 10:02 | Monica. |  Diary

Je to již nějaký ten pátek, co jsem nepsala nic o D. a celkově o mých pocitech. A myslím, že už to zatraceně potřebuju.

Hledám v archivu, kdy naposledy jsem o něm něco napsala, ale nic nenacházím. Možná to bylo v březnu. Jedenáctého března, kdy to byly přesně dva roky, co ho oficiálně znám. A za tu dobu se stalo možná méně, než bych očekávala. Nicméně celý měsíc jsem se snažila zapomenout. I když, zapomenout je asi špatná formulace. Spíš odmilovat se nebo potlačit ty city. A ono to tak nějak šlo. Nebo spíš - myslela jsem si, že to funguje. Jenomže jsem nic neprožívala, chodila jsem zkrátka jako tělo bez duše a snažila se nic nevnímat, protože kdybych vnímala, vnímala bych i jeho. A stálo mě to šíleně moc síly. Ani teď nejsem schopná začít s tím znovu. A nevím, jestli někdy vůbec budu. Avšak on chodil do stejné školy. Měl stejné učitele, třídy, předměty. A kamkoliv se podívám, vidím ho. Vidím, jak se tam smál, jak tam chodil. Při hodinách se společnými profesory nevnímám nic jiného, než to, že i on s nimi má nějaký vztah. A že zrovna s těmi dvěma docela velký. A já se teď bojím přijít do školy a všechno tohle vidět a vnímat, protože je všechno momentálně ještě horší, než kdy bylo.

hurt, sad, and quote image love, hurt, and brain image alone, sad, and broken image

Ale teď k přítomnosti - letmo jsem ve článcích o Británii zmiňovala, že je teď v Londýně. Dokonce jsem i zveřejnila cosi, co mě napadlo ve vlaku z Londýna. Všechno bylo tak nějak skutečné. Naprosto přesně jsem si ho dokázala vybavit v těch ulicích Londýna, všechny detaily, ačkoliv jsem ho snad od února neviděla (je to vůbec možné - taková dlouhá doba?). Přemýšlela jsem o tom i následující den a těsně před nástupem do letadla směr Praha jsem mu napsala. Chtěla jsem vědět, co tam dělá. Necítila jsem tolik adrenalinu, jako před dvěma lety. V letadle jsem řešila spíš atraktivní hochy za mnou, než tu zprávu, avšak když jsem si na ní vzpomněla, když mi došlo, že jsem to opravdu odeslala a on mi nejspíš už odepsal, ten adrenalin přišel. A doma jsem nebyla schopna se přihlásit na internet a rozkliknout to, protože... Sakra. Po tak dlouhý době. Ale nakonec jsem jí samozřejmě rozklikla a on odepsal, že kdybych to napsala dřív, mohli jsme se sejít. A já na to, že v Praze by to bylo lepší. A on, že tady nemá moc času. Hochu, ale já neměla čas tam. Každopádně jsme předběžně domluvili říjen. A já nevím, jestli je dobrý se s ním znovu sejít. Téměř po roce. Nedokážu si představit, že bych s ním už nikdy nikam nešla, ale stejně tak si nedokážu představit, že bych šla. Ublíží mi to. Zase. Ale stejně budu dělat všechno proto, aby se to uskutečnilo. Protože on mi ublíží vždycky, ať už by udělal cokoliv.

sad, quote, and cry image heart, broken, and sad image quote, heart, and sad image


Dneska je to přesně týden, co napsal takový status. Asi většina z vás ví, že je něco jako spisovatel. Má neskutečnej talent a tak pokaždé, co někde je, píše takové poznámky. Jenomže zrovna tohle bylo pravděpodobně to nejkrásnější a zároveň nejhorší, co jsem kdy četla. Bylo to o jeho výletu do Švédska. Kam jel za jednou slečnou, která ho s největší pravděpodobností kvůli něčemu zhruba před půl rokem kontaktovala. Nevím o nich téměř nic, jenom to, co psal v tom statusu, takže možná plácám naprostý nesmysl, avšak... Už se jednou potkali v Drážďanech. Nutno podotknout, že má asi nějakou úchylku na zrzky, protože téměř každá holka v jeho okolí je zrzavá, a ani tahle švédka není vyjímkou. Jednoduše - jel za ní do Švédska, spal u ní. Spal s ní. Povídali si do noci. O všem možném i nemožném. On... Ten status... To je něco tak krásného. Kdybyste to četli, pochopili byste. Jenomže on se asi tak trochu zamiloval. Nejradši bych sem dala ten status, abyste si přečetli přesně to, co jsem četla já, ale nechci riskovat, že by to třeba našel. ,,A zvykat si na spánek s kýmsi, to vždycky chce prvních několik dní převalování a nejistoty. Až příliš zvykli jsme si spáti sami." (prosím prosím prosím, jsem asi paranoidní, ale doufám, že díky téhle zkopírované větě nenajde můj blog, eh). Psal o tom, jak se díky ní mění, jak si díky ní více všeho váží, jak poznává, co je to láska. Oči, dlaně, doteky. Nedokážu si představit jeho ruce na ní. Nedokážu si představit, jak si k sobě přivine a společně usnou. Nedokážu si ho představit s někým jiným. Nedokážu přijmout fakt, že já nikdy jeho nebudu. Při čtení toho statusu to bylo tak skutečný. Úplně jsem cítila ty jeho city k ní. A o mnoho víc moje city k němu. A poprvé za celou tu dobu jsem si alespoň na jednu jedinou chvíli byla jistá, že ho miluju. Není to ironie? Přijít na to ve chvíli, kdy je definitivně jasné, že on miluje někoho jiného? Celé ty roky jsem věděla, že se tohle stane. Ale nějak jsem neustále přesvědčovala sama sebe, že možná ne. Jenomže zkrátka jsou věci, na které se nedá připravit. A ačkoliv to byl jenom status, jenom slova, bylo to příliš. Protože slova nejsou jenom slova. Slova mají ohromnou sílu, ať už vyslovená, anebo napsaná, pokud s nimi člověk umí zacházet. A to on umí. Až moc dobře.
Je to celých sedm dní a já to neustále cítím. Je to pořád tak živé. Když se podívám na svoje ruce, vidím, jak se klepaly, když jsem to před týdnem četla. Pamatuju si tu prázdnotu, kterou jsem cítila, a cítím pořád. Ten říjen není dobrý nápad. Samozřejmě, že ne. Ale občas mám pocit, že už mi víc ublížit nemůže. Že na ničem už nezáleží. Že pokud ho uvidím, zeptám se ho na ní. A nechám si ublížit ještě víc, i když si teď myslím, že to víc už nejde.
Je zvláští, jak jsem v Londýně neměla o ničem ani tušení. A najednou, jako by mi celý život úplně obrátil.
Jako by mi vzal i ten poslední kousek naděje, kterého jsem se tak zoufale držela.

quote, happiness, and lost imageblack&white and love image love, quote, and regret image
 


Komentáře

1 Chloey Chloey | Web | 26. srpna 2016 v 12:01 | Reagovat

Tohle je úžasně napsaný, tak poutavě a čtivě! Úplně mě to pohltilo a na chvíli jsem se vcítila do tvojí situace. Myslím si, že každý máme v životě někoho takového, někoho po kom toužíme, někoho z koho se klepeme radostí i stresem a někoho, o kom víme, že náš nebude, i když pořád a pořád doufáme. Ale tohle je hodně silné pouto, jak jsi to popsala i s tím Londýnem, s učiteli a se vším. Upřímně nevím, jestli je dobrý nápad se s ním sejít, nedokážu říct ani že jo, ani že ne. To musíš cítit ty sama. Nám tady na blogu se to snadno radí, ale kdybysme byli v téhle situaci, asi bysme taky doufali, že se uvidíme, i když bysme věděli, že z toho budeme možná na dně. Některé lidi člověk prostě nedokáže pustit ať by se dělo cokoliv. S tou Švédkou nevím, myslím si, že ani tolik nezáleží na tom, jestli je to Švédka, Češka nebo třeba Afričanka, věřim, že tebe to bolí stejně. Ale já bych si na tvém místě asi dávala naději, že spolu nebudou, když je z takové dálky. Nevím jestli naději nebo bych si to spíš přála, to nevím, nedokážu to popsat. Každopádně je vidět, že jsi z něj naměkko a věřim že z té schůzky bys byla šťastná i nešťastná zároveň. Ale kdo ví, do října zbývá ještě dost času, tak uvidíš, třeba se věci změní ať už jakýmkoliv směrem. Přeju ti hlavně by ses netrápila, protože jak jsi psala, 2 roky jsou přece jen dlouho

2 Ev. Ev. | Web | 26. srpna 2016 v 13:34 | Reagovat

Naprosto tě chápu. Navíc píšeš tak úžasně, že se dokážu ještě víc vcítit do tvojí situace... Nevím, jestli je dobré to otevírat a znovu se s ním scházet, ale upřímně? Já bych to nejspíš udělala taky. Jsem v trochu podobné situaci, jen se po několika měsících neodvážím mu napsat... Do října je ještě poměrně dost času, i když věřím, že ti to uběhne jako nic, ale třeba se ještě něco změní a všechno dopadne nějak lépe. Hlavně se netrap ♥

3 Luna Luna | Web | 26. srpna 2016 v 14:04 | Reagovat

Ahoj ♥ Je mi tě strašně líto, ty pocity prázdnoty za život bohužel pozná každý :/ Ohledně toho října, je to ještě docela dost času, takže uvidíš, jak se to postupně vyvine :) Ale prosím, hlavně nemá cenu být smutná, kvůli někomu, kdo pravděpodobně není smutný z toho, že nemůže být z tebou. Je to zbytečné, smutek pro nikoho. Vím, že je to určitě těžké, ale zkus se uvolnit a nemyslet na něj. Třeba si pusť tvůj oblíbený film, přečti si knihy, běž ven.
"the smartest thing a woman can ever learn, is to never need a man."

4 cincina cincina | Web | 26. srpna 2016 v 19:42 | Reagovat

Když čtu o D., tak myslím na toho svého... je hrůza, když tohle čtu:( A i za tebe mě to moc mrzí. Ale ono to vážně chce čas. I když to teď zní jako kecy, tak to opravdu přejde... časem.
Vy jste domluvení na ven? To je skvělé! Vůbec se toho neboj! Neboj se toho, že ti ublíží! Třeba to tak vůbec nebude:)
A pokud je zamilovaný... tak mu to přej. Zamilovanost vždycky přejde:)

5 bcup♡ bcup♡ | Web | 27. srpna 2016 v 9:07 | Reagovat

sakra, tohle je na mě až moc depresivní článek. jediný, co ti můžu doporučit je, aby ses zamyslela, jestli ti za všechny tyhle pocit ten borec stojí. nebylo by ti líp, kdybys na něj zapomněla a našla si někoho, díky komu budeš šťastná a ne pravej opak? já nevím, záleží na tobě, promysli to. :)

6 Kačka Kačka | 29. srpna 2016 v 20:00 | Reagovat

Tohle je něco neuvěřitelnýho, ty pocity co už jen z textu sálají jsou silné.
Hodně jsi mi vždycky příspěvky o D. připomínala mou situaci, ale když jsem četla toto, říkám si, že moje jsou banalita.
Moc mě mrzí jak to je.. Nevím jestli je pro tebe schůzka v říjnu dobrá nebo ne a myslím, že to nebudeš vědět ani ty, do doby než proběhne.
Naprosto vím, jak se se školou cítíš, ač jsem na tom krapet jinak, to že jej budu v davu lidí hledat vím už teď. Jenže on tam nebude. Já s ním nikdy přío nemluvila, nebyli jsme venku.
A když čtu tvůj "příběh" říkám si, že to bylo i dobře, že bych teď na tom byla hůř.
Popřemýšlej času je dost, zda stojí za to být znovu dole, kvůli jednomu setkání, které může být poslední, které může díky ní bolet ze všech nejvíc.
Každopádně přeju hodně síly :) ♥ A do příště trošku optimismu a žádné deprese :) ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama