Srpen 2016

PHOTOS | Great Britain trip #3

31. srpna 2016 v 19:20 | Monica. |  Photos
Ačkoliv můj blog úplně tak nevypadá, i já jsem si všimla, že prázdniny utekly jako voda. Žádné back to school články se tu neobjevily, vlastně ani jedna jediná zmínka o škole, protože ty prázdniny jsem si chtěla vychutnat do posledního doušku. A spíše naopak, článků o prázdninách bude ještě několik! Dneska se tedy naposledy vraťme do Anglie, a to především do Londýna, a pojďme dodatečně nasát tu atmosféru.
A vy všichni školou povinní (včetně mě, eh) - přeji vám úspěšný start v novém školním roce! Ale teď honem rychle zpátky do prázdnin (:D).

Tak tedy, předposlední den začínal dlouhým přejezdem z Liverpoolu na Warwick castle. Na Warwick jsem slyšela jenom samé chvály a kamarádka, která tam již byla, tvrdila, jak je to tam nádherné. A možná jsem díky tomu měla moc velká očekávání, protože mě docela zklamal. Představovala jsem si opravdu něco velkolepého, což tedy opravdu nebylo. Byl to určitě zážitek a ten hrad sám o sobě je pěkný, ale nevím, zda si tolik chvály zaslouží.


Vnitřní expozice byla ale moc pěkná, protože to byly voskové figuríny od Madame Tussauds. Já je viděla poprvé v životě a absolutně jsem se jich bála, protože vypadaly opravdu jako živé, hah.
Dále naše kroky směřovaly do Stratfordu upon Avon, který samozřejmě všichni známe díky Shakespearovi. Navštívili jsme tedy jeho rodný dům, ze kterého nemám prakticky nic, protože to tam válcovaly davy turistů a ještě jako bonus to stálo šílené peníze.


Nicméně Stratford samotný je opravdu krásný a mrzí mě, že jsme neměli čas se tam projít víc.


KRYŠTOFKEMP 2k16

29. srpna 2016 v 19:19 | Monica. |  Diary
Ačkoliv se mi tomu vůbec nechce věřit, jsou to již dva roky, co se konal Kryštofkemp. A ty dva roky samozřejmě neznamenají nic jiného, že letos byly tyhle skvělé kempy opět a já si je nemohla nechat ujít.
I letos jsme se vypravili do Plzně, lístky koupené už od prosince. Celé nám to komplikovala ta stavba, kterou doma momentálně vedeme, takže jsme opět jeli pouze na jeden den, avšak řekla bych, že v tom parnu to naprosto stačilo. Dorazili jsme něco málo před polednem, obhlédli všechny stany a stánky (především jídlo) a viděli (tedy spíš neviděli) Richarda, jak se mačká u stromu obklopen fanoušky, ve kterých se naprosto ztratil. Fotku jsem ale měla již z minula, takže jsem nechala všechny ty nedočkavce stát ve frontě a šla se podívat do samotného amfiteátru.


Jsou věci, na které se nedá připravit

26. srpna 2016 v 10:02 | Monica. |  Diary

Je to již nějaký ten pátek, co jsem nepsala nic o D. a celkově o mých pocitech. A myslím, že už to zatraceně potřebuju.

Hledám v archivu, kdy naposledy jsem o něm něco napsala, ale nic nenacházím. Možná to bylo v březnu. Jedenáctého března, kdy to byly přesně dva roky, co ho oficiálně znám. A za tu dobu se stalo možná méně, než bych očekávala. Nicméně celý měsíc jsem se snažila zapomenout. I když, zapomenout je asi špatná formulace. Spíš odmilovat se nebo potlačit ty city. A ono to tak nějak šlo. Nebo spíš - myslela jsem si, že to funguje. Jenomže jsem nic neprožívala, chodila jsem zkrátka jako tělo bez duše a snažila se nic nevnímat, protože kdybych vnímala, vnímala bych i jeho. A stálo mě to šíleně moc síly. Ani teď nejsem schopná začít s tím znovu. A nevím, jestli někdy vůbec budu. Avšak on chodil do stejné školy. Měl stejné učitele, třídy, předměty. A kamkoliv se podívám, vidím ho. Vidím, jak se tam smál, jak tam chodil. Při hodinách se společnými profesory nevnímám nic jiného, než to, že i on s nimi má nějaký vztah. A že zrovna s těmi dvěma docela velký. A já se teď bojím přijít do školy a všechno tohle vidět a vnímat, protože je všechno momentálně ještě horší, než kdy bylo.

hurt, sad, and quote image love, hurt, and brain image alone, sad, and broken image

Ale teď k přítomnosti - letmo jsem ve článcích o Británii zmiňovala, že je teď v Londýně. Dokonce jsem i zveřejnila cosi, co mě napadlo ve vlaku z Londýna. Všechno bylo tak nějak skutečné. Naprosto přesně jsem si ho dokázala vybavit v těch ulicích Londýna, všechny detaily, ačkoliv jsem ho snad od února neviděla (je to vůbec možné - taková dlouhá doba?). Přemýšlela jsem o tom i následující den a těsně před nástupem do letadla směr Praha jsem mu napsala. Chtěla jsem vědět, co tam dělá. Necítila jsem tolik adrenalinu, jako před dvěma lety. V letadle jsem řešila spíš atraktivní hochy za mnou, než tu zprávu, avšak když jsem si na ní vzpomněla, když mi došlo, že jsem to opravdu odeslala a on mi nejspíš už odepsal, ten adrenalin přišel. A doma jsem nebyla schopna se přihlásit na internet a rozkliknout to, protože... Sakra. Po tak dlouhý době. Ale nakonec jsem jí samozřejmě rozklikla a on odepsal, že kdybych to napsala dřív, mohli jsme se sejít. A já na to, že v Praze by to bylo lepší. A on, že tady nemá moc času. Hochu, ale já neměla čas tam. Každopádně jsme předběžně domluvili říjen. A já nevím, jestli je dobrý se s ním znovu sejít. Téměř po roce. Nedokážu si představit, že bych s ním už nikdy nikam nešla, ale stejně tak si nedokážu představit, že bych šla. Ublíží mi to. Zase. Ale stejně budu dělat všechno proto, aby se to uskutečnilo. Protože on mi ublíží vždycky, ať už by udělal cokoliv.

sad, quote, and cry image heart, broken, and sad image quote, heart, and sad image

PHOTOS | Great Britain trip #2

23. srpna 2016 v 6:00 | Monica. |  Photos
Dneska jsem tady s další částí fotek z Británie. Začneme rovnou Hadriánovým valem, který mě docela rozesmál. Nevím, co jsem čekala, ale bylo to prostě pár kamenů. Nu, srandu musí být.


To už jsme vlastně byli ve Skotsku, kde na hranicích vyhrával dudák, což byl docela zážitek. A přiroda kolem byla úplně nádherná! Poté tam bylo další opatství, tentokrát Jedburgh abbey. Fotka už se ani nevyplatí, protože tam všechna opatsví a katedrály vypadají úplně stejně. Avšak Floors castle se mi opravdu líbil. Vnitří expozice sice nebyla nic moc a upřímně už si ani nepamatuji, co tam bylo, ale zvenku to bylo opravdu moc krásné.


Kdyby někdo měl zájem, mnohem hezčí fotku mám na svém Instagramu, tak mi tam můžete hodit follow pro víc mých děl, hah.

PHOTOS | Great Britain trip #1

20. srpna 2016 v 6:00 | Monica. |  Photos
Inu, konečně jsem se v tom našem blázinci dostala alespoň na chvilku na počítač, takže se pokusím vám nahrát všechny fotky a neztratit při tom nervy. Ten nejhlavnější článek o Británii máme zde. Dneska už budu pouze doplňovat to, co jsem minule zapomněla.

Vezměme to tedy pěkně od začátku - let do Gatwicku. Letadla absolutně miluju, let sám o sobě nesnáším. Mám strašný problém s ušima, protože při změně tlaku (zejména při závěrečném klesání) mě naprosto neuvěřitelně bolí uši, až mám častokrát pocit, že mi upadnou, hah. Je to docela na houby, protože bez létání se dneska už asi moc neobejdu, takže doufám, že to nějak někdy zmizí, ale moc nadějně to nevidím.


Samozřejmě první věcí, které si v Británii všimnete, je ježdění nalevo. V prvních dnech to pro mě byl opravdu nezvyk, ale nakonec mi to už přišlo tak nějak normální a divila jsem se zase tady v Česku, ještě teď koukám na druhou stranu, když se rozhlížím, uh. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím v anglicky mluvící zemi nebyla, dostaly mě všechny ty směrovky a ukazatele. Připadala jsem si prostě jako v ráji, když támhle byl ukazatel na Birmingham a támhle na Peterborough. Je to možná absolutní maličkost, ale mě to jednoduše fakt dostalo.

Všimněte si toho dosedajícího letadla, hehe.

Všehochuť #4 - prázdninové vylévání srdíčka

17. srpna 2016 v 10:12 | Monica. |  Diary
Zhruba dva dny po příletu z Británie jsem se stala takovým menším bezdomovcem. Situace doma je totiž následující - rodiče si již před několik měsíci usmysleli, že by k našemu domu chtěli přistavit terasu, takže se to dlouho diskutovalo, plánovalo, načrtávalo. Až tedy konečně něco vzniklo, avšak začátek se neustále odsouval a odsouval, až to nakonec dopadlo tak, že hoši nastoupili v pondělí. Vzhledem k tomu, že můj pokoj chtěl již taky nový kabátek, bylo příhodné, aby se to udělalo dohromady. Takže na programu dne bylo vyklízení celého obýváku, protože tam se budou dělat dveře na terasu, a mého pokoje, protože tam bude nová stěna a podlaha. Člověk si to vůbec nedokáže představit, dokud nemusí zaplnit pět krabic všelijakýma CDčkama, která stejně nikdo již roky neposlouchá, všechny knížky přendat na půdu, protože ta bude netknutá, do čtyř kufrů nacpat veškeré oblečení, aby se mohl prodat nábytek. A co teprve ty blbosti, jako lego, stolní hry a všemožné hračky, které mi zůstaly z děství a já nebyla schopna se s nimi rozloučit. Takže teď ležím v rodičovské posteli, všude kolem mě poházené krabice, košíky, kabely. Přespávám u babičky v přízemí, kde se taky nejde pořádně hnout a kdybych přišla do sklepa, všechno se na mě pravděpodobně vyvalí. Vítejte v blázinci. A ten blázinec tu bude něco kolem tří týdnů, ne-li déle.
Avšak je jasné, že i takový poloviční bezdomovec, jako jsem momentálně já, potřebuje trochu klidu od babiččiných historek a neustálého vyčítání, jak nic neumím a pozor, jaký jsem dement. Když už jsem to nemohla vydržet (a nutno podotknout, že u babičky přebývám pouhopouhý den), vzala jsem sluchátka s mobilem a vyrazila ven.

Pokaždé, co osamoceně brázdním ulicemi našeho městečka, dojde mi, jak strašně nerada bych tenhle poklid měnila za ruch velkoměsta. Všechno má svoje kouzlo, ale nedokážu si představit, že by tu nebyla ta možnost vyjít v teplákách ven a za pár minut být v pořádném poctivém lese. Usadila jsem se na skále, které se tu mezi lidmi říká černá, a pozorovala ten neuvěřitelný klid vycházející ze zeleného háje všude kolem. Semtam si někdo postavil domeček, ale v tom místě to nikoho vůbec neruší. Vypadá to, jako by tam odjakživa patřily. Dále moje kroky mířily na vyhlídku ke křížku, kde jsem už pekelně dlouho nebyla, a ačkoliv mě na zarostlé cestě chvílemi přepadal strach, užívala jsem si to ticho a samotu. U křížku jsem byla opět naprosto sama, přestože se mi to nikdy předtím nepovedlo, dřepla jsem si na zem a pozorovala ten neokoukatelný výhled přede mnou. Byla jsem tam už tolikrát, ale stále mě to fascinuje. Všechno neustále plyne. Voda v řece, mráčky na obloze a slunce mezi nimi, vlak mířící do Prahy, letadla nad mou hlavou a především lidé. Lidé v těch vlacích, letadlech, automobilech. Všichni někam směřují, honí se za něčím, co možná nikdy nedohoní. A pak jsem tu já s občasným pocitem, že se nedokážu hnout z místa, avšak ten pocit je pouze zdánlivý, protože já taktéž plynu. Všichni plyneme. Tak nějak sami a přitom společně. Ale šli jste někdy jenom tak do přírody, posadili se na zemi a pozorovali? Ten vlak, který jezdí neúnavně tam a zpátky, ale ve skutečnosti je pokaždé úplně jiný. Přívoz, který už léta převáží cyklisty, turisty, místní, ale již nikdy se v něm nesejdou ti samí zákazníci. Děti houpající se na houpačce, cyklistu uhánějícího na druhé straně Vltavy, kudrnatého pejska běžícího za míčkem. Ten výjev jsem viděla tolikrát, ale při každé návštěvě mě překvapí. Protože nic nezůstáva stejné, všechno se neustále mění každou vteřinou. A najednou se mi chtělo brečet, protože jsem si uvědomila, jak nádherné to všechno je, ačkoliv je to běžný výjev všedního dne. Jenomže nic není obyčejné, běžné či všední. Člověk se na to ale musí podívat z jiného úhlu.
A když jsem kráčela tou samou cestou zpátky, která se během těch několika minut také změnila, málem jsem šlápla na malého slepýše, který byl tím jediným nevítaným návštěvníkem mé procházky. Možná bych nakonec babičce a jejím řečím měla poděkovat, protože jinak bych tuhle obyčejně neobyčejnou procházku snad ani nezažila.

flowers, boat, and nature image

Trip po Velké Británii

14. srpna 2016 v 21:23 | Monica. |  Travel
Zdravím! Jak někteří již dávno víte, uplynulý týden jsem strávila v Anglii a Skotsku. Posledních pár dnů jsem tak nějak sbírala síly a pokoušela se v hlavě srovnat všechny zážitky, ale tentokrát to je opravdu nemožné. Za těch sedm dní jsem viděla tolik nádherných míst, potkala spoustu pěkných kluků, zažila tolik pocitů, momentů... Zkrátka to bylo absolutně nabité a úžasné. Ale o té únavě, která přišla po příletu, se raději ani zmiňovat nebudu. Spala jsem asi 15 hodin.

Vlastně ani nevím, jak začít. Je to šíleně těžké. Zážitky mám už od prvních chvil, co jsem opustila dům, ale vynasnažím se vám předat jenom to nejdůležitější. Oficiálně to tedy začalo na pražském letišti Václava Havla. Tam jsem si stihla polít kalhoty, protože máma mi podala otevřené pití, takže jsem to následně (neúspěšně) sušila rukama. Nicméně letiště je pro mě vždycky hodně silným zážitkem. Odjakživa mě fascinují letadla, piloti, letušky, letiště a všechno kolem toho, takže pokaždé pociťuji takové štěstí, svobodu, volnost. Návštěva letiště je pro mě zkrátka takovým útěkem, ačkoliv jsou kolem mě hromady lidí. Za necelé dvě hodiny jsme již přistáli na Gatwicku, který se připisuje Londýnu, ale ve skutečnosti v Londýně vůbec není. Tam začala ta pořádná zájezdová sranda, protože jedni manželé ne a ne přijít, mobily vypnuté, dokonce je tam anglicky vyvolávali, ale oni pravděpodobně anglicky neuměli ani slovo, avšak po té krásné půl hodince se nakonec našli. Co si budeme povídat, řádně mě to naštvalo, protože prvním bodem na programu bylo univerzitní město Cambridge, které jsme kvůli těm expertům museli prolétnout asi za půl hodiny. Moc z toho tedy nemám. Noc jsme přečkali v Nottinghamu, kde jsme se druhý den ráno prošli a jeli do Sherwoodského lesa, kde zrovna probíhal Robin Hood festival, což byl docela zážitek. Lidé si tam stavěli stany a chodili oblečení jako Hood. Blázni.



PHOTOS | Croatia trip #2

10. srpna 2016 v 9:00 | Monica. |  Photos
Přednastaveno.
Zdravím! Dneska vám přínáším slíbenou druhou část fotek. První dva snímky jsou z boat tripu, při kterém jsme se dostali do městečka Sućuraj na ostrově Hrav a ještě jsme navštívili město Trpanj, které se nachází na poloostrově Pelješac. Obě města byla opravdu krásná!



Budoucnost

7. srpna 2016 v 8:00 | Monica. |  Challenges
Přednastaveno.
Věřte nebo ne, došla jsem až k naprostému závěru 30 questions challenge. Trvalo mi to něco málo přes neuvěřitelné dva roky, což je docela obdivuhodné číslo, hehe. Nicméně něco mě bavilo více, něco méně, avšak ve výsledku rozhodně nelituji, že jsem se do téhle výzvy pustila. Do nějaké další se úplně nemám v plánu pouštět, ale trochu rozmýšlím nad nějakou fotografickou, tak uvidíme.

Inu, teď již ale k dnešnímu tématu - názor na mou budoucnost. Co si budeme povídat, není to zrovna lekhé téma a upřímně si nemyslím, že lidé mají nějaký názor na svou budoucnost. Mají cíle, sny a představy o tom, jak by si přáli, aby vypadala, ale názor? Jaký názor vám asi tak mohu říct na něco, o čem nemám absolutní tušení?
Mohla bych si to tedy trochu poupravit na mou představu - a abych pravdu řekla, žádnou konkrétní představu také nemám. Ráda bych šla studovat psychologii, ale zároveň cestovní ruch. Ráda bych zůstala v mém rodném měste, ale zároveň bych chtěla bydlet v Praze nebo někde v zahraničí. Je tolik cílů, snů a možností, pro které se jednou budu muset rozhodnout, ale v tuhle chvíli to jednoduše nevím. A chtěla jsem napsat, že na rozhodnutí mám ještě dost času, ale pravdou je, že vlastně nemám. Jedno ale vím jistě - chci být šťastná, jako každý jiný člověk. A je jedno, zda to bude v Česku nebo v Americe, na psychologii či cestovním ruchu, s tím nebo tamtím. Zkrátka šťastná, a to ostatní prostě tak nějak vyplyne.
Budoucnost je jedna velká neznámá a dle mého názoru nemá cenu nad ní moc rozmýšlet, protože všechno nějak dopadne. A kdo ví? Možná už jí všichni máme přesně stanovenou, jenom o tom nevíme.

neon, grunge, and quote image

PHOTOS | Croatia trip #1

3. srpna 2016 v 20:53 | Monica. |  Photos
Dneska bych vám chtěla ukázat první část fotek z našeho chorvatského tripu. Některé fotky jsou spíše dokumentační, než nějak umělecké, což mě docela mrzí, ale třeba v Záhřebu se nic moc umělecky fotit ani nedalo. No jo. Jako bych nějakej umělec byla, hah.



Začínáme tedy Maďarskem. První dvě fotky jsou z městečka Badascony, které se nachází u Balatonu. Bylo to opravdu šíleně roztomilé, všude vinice, restaurace porostlé vínem. Tak trochu jsme se tam dali do řeči lámanou angličtinou s jednou maďarskou starší paní, což byla docela sranda. Celkově zrovna tady byli milí lídé.