Červenec 2016

Maďarsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina

31. července 2016 v 18:12 | Monica. |  Travel
Na blogu jsem se o tom snad ani nezmiňovala, nicméně dneska brzy ráno jsem se vrátila z desetidenního výletu po Maďarsku, Chorvatsku a Bosně. Abych to uvedla na pravou míru - Chorvatsko bylo to hlavní, kde jsme celý týden bydleli, avšak po cestě jsme měli rezervované dvě noci v Maďarsku a jeden den jsme si udělali výlet do nedaleké Bosny a Hercegoviny.

Víte, jak neuvěřitelně těžké je vecpat celý týden plný zážitků do jednoho jediného článku, aby byl nějak přijatelně dlouhý a dal se číst? Je to snad až nemožné. Ale co - nezbývá mi nic jiného, než se o to pokusit.

Odjezd byl v pátek dvaadvacátého, přičemž jsme dojeli k maďarskému Balatonu, který mě docela mile překvapil, avšak těch lidí! Abych se přiznala, raději pojedu na Mácháč, než se trmácet až tam. Velikostí se to sice nedá srovnávat, ale tak i tak Balaton rozhodně není moře, nemá takovou atmosféru, a přitom je tam lidí snad víc, než u toho moře. Zkrátka a jednoduše, jsem ráda, že jsem to tam viděla, ale jednou mi to pravděpodobně stačilo. Navštívili jsme tam městečka Badascony a Keszthely, které se mi docela líbily, ale ta natěšenost na moje milované Chorvatsko byla zkrátka větší.


Fotky z Vysočiny

27. července 2016 v 18:53 | Monica. |  Photos
Přednastaveno.
Jak jsem slíbila, dodržuji. Dnes vám ukážu pár fotek z naší dovolené na Vysočině a stručně vás seznámím s tím, kde všude jsme byli.


Na samotném začátku jsme zavítali do města Třebíč, konkrétně do židovské čtvrti a na hřbitov. Bylo to roztomilé, ne, že ne, ale v tom vedru se všechno zdá být takové fádní a nicotné.



O den později bylo nesnesitelné vedro, takže jsme se rozhodli jet k nedaleké přehradě, Dalešické. Tam si celá naše parta půjčila dvě motorové lodičky a udělali si opravdu kouzelný výlet na vodě. Pro tyhle lodičky mám slabost, fakt. Bylo to úžasný. A dokonce jsem se trochu i opálila, když jsem vyvalovala šunky na pláži.

Citáty #29 - červenec

24. července 2016 v 12:00 | Monica. |  Citáty
Zrovna, když si housenka začínala myslet, že je svět u konce, proměnila se v motýla.

► Je lepší psát pro sebe a nezveřejňovat, než psát pro veřejnost a nemít sebe.

► Buďte těmi, kterými chcete být a říkejte to, co cítíte, protože nezáleží na těch, kterým to bude vadit, nýbrž na těch, kterým to vadit nebude.

► Kdykoli se ocitnete na straně většiny, je čas zastavit a přemýšlet.

► Pokud nedokážete být básníkem, buďte básní.

► Jestliže jdou věci špatně, nechoďte s nimi.

► Dělejte to, co cítite, že je správné, protože kritizováni budete vždycky.

►Tancuj, jako by tě nikdo nepozoroval. Miluj, jako by ti nikdy nebylo ublíženo. Zpívej, jako by tě nikdo neposlouchal. A žij, jako by na zemi byl ráj.

► Žiješ pouze jednou, avšak pokud žiješ správně, jednou naprosto stačí.

Všechny citáty jsou překládány z angličtiny, proto zní tak otřesně.

Rozpadající se parta

18. července 2016 v 11:08 | Monica. |  Diary
Mám za sebou druhý týden prázdnin, který jsem strávila na Vysočině s jednou partou, se kterou jezdíme již devět let a pronajímáme si na týden různé chalupy, a dneska mám v plánu to nějak shrnout, ačkoliv to asi bude docela těžké. Článek z minulého roku je zde, je opravdu šíleně pozitivní a byl psán mým nadšeným já, avšak to bohužel v tom dnešním nehledejte.

Hlavní problém celého týdnu byl ten, že jedna rodina (právě s tím malým devítiletým T., který vždy dával takové hlášky, že to svět neviděl), tento rok zkrátka nejela a nahradila je jiná, která s námi byla naposledy před čtyřmi lety. Tam je totiž také jeden T., o rok starší, a já s ním nikdy nevycházela. Je na něm jednoduše něco, co mi opravdu vadí a myslím, že je to oboustranné. Ale začnu úplně od začátku - ubytování bylo krásné, což o to. Bývalý mlýn v maličké vesničce, hned vedle lesík. Když přijel ten slavný T., se kterým to minulý rok bylo takové...uhm... jak to říct? Prostě krásné, tak mě objal. A to jsem docela koukala, protože loni se i přes to všechno k tomu objetí vůbec neměl. Vypadalo to, že všechno bude zase tak pěkné. Musím říct, že tohle vítání mám na tom snad nejradši. Všichni se smějí a jsou upřímně rádi, že se po tom roce opět vidíme.
To, že jsem měla spát s těmi třemi kluky na pokoji, radši vypustím, protože první noc jsem odešla hned, jak si někdy o půlnoci pustili film a tu druhou se u rodičů absolutně nevyspala, protože táta chrápe, takže jsem to stejně nakonec zakotvila u kluků. Toho nesympatického T. jsem vlastně celou dobu vnímala jako jakéhosi ničitele, protože večery, kdy byl s námi, se nikdo moc nebavil, přestože ho také známe několik let. A on byl s námi až do toho posledního, takže si dokážete představit, jak to vypadalo. Náladu jsem měla opravdu na bodu mrazu, ještě, když se do toho přidají moje kolena, která mě opravdu bolela. Asi dva dny jsem raději zůstala na chalupě, abych s nimi nikam nemusela jezdit, seděla na okně a přemýšlela. A brečela.
Letos to prostě bylo jiné. Už minulý rok se diskutovalo o tom, že už nepojedeme, ale já se toho pořád tak nějak držela. Nedokážu si bez téhle akce představit prázdniny. Vždycky jsme pro rodiče dělali bojovku, oni pro nás orientační běh a na konci jsme se my, děti (hah), fotili v kufru našeho auta. Co bylo tenhle rok? Nic. Nikdo si na to pomalu ani nevzpomněl, a když se měla fotit fotka v kufru, byla jsem přitomna pouze já a J. (můj kamarád od malinka). Ani z těhlech fotek nic nebylo, protože já odmítala tenhle náš zvyk tahat do něčeho, co bylo zkrátka úplně špatně. Možná jsem si to až moc brala, ale pro mě tenhle týden byl pokaždé naprostá srdcovka, a nejvíce ze všeho právě tyhle aktivity. A já to tady prostě nechtěla.
Předposlední večer jsme kouzlili, a, i když jsem se tomu bránila, bylo to vlastně skvělé. Ty nevěřícné a nechápající pohledy lidí vážně stojí za to. A poslední večer byl asi nejlepší, protože nesympatický T. už odjel, ale stejně se o tom nedá říct, že by to bylo úžasné. Jednoduše neumím přijímat změny, neumím se smířit s tím, že to, co bylo, již nikdy nebude.

Asi jenom nemá cenu mermomocí držet to, co už nemá žádnou budoucnost.


Fotka je z Dalešické přehrady. Ostatních fotek mám minimum, ale asi je do jednoho článku dám společně s menším reportem, co všechno jsme dělali, protože tenhle článek je spíš o mých pocitech.

Nové začátky

14. července 2016 v 14:34 | Monica. |  Challenges
Přednastveno.
Dnes jsem tu s předposledním úkolem z challenge, konečně. Přemýšlela jsem, který krátký příběh sem mám dát a došla jsem k mému wattpadu (kam se určitě podívejte, momentálně píšu něco nového a troufám si říct, že by to mohlo být celkem dobré), kam sem tam napíšu něco kraťoulinkého, něco středního, či delšího, avšak nakonec jsem si vzpomněla na jednu povídku, kterou mám v notebooku rozepsanou již několik měsíců a dosud jsem nevěděla, co s ní dál. A upřímně to stále nevím, nemám vymyšlené okolnosti, prakticky nic. Ale pokud to má být krátký příběh, budíž - tohle bohatě stačí. Je to taková nicotná matlanice, bez hlubší myšlenky, ale občas zkrátka takové věci píšu.

Běžela lesem. Nohy se jí brodily v bahně. Každou chvíli se otáčela za sebe. Vnímala jen svoje tělo a zeleň kolem, kterou vždycky tolik milovala. Byla to ta samá cesta, kterou prošla už milionkrát, ale tentokrát pro ni byla ztělesněním hrůzy. Cítila stres, zmatek a úzkost. Její rozevláté vlasy ji bodaly do obličeje. Minutu od minuty byla zadýchanější a síly jí ubývaly. Doběhla na kraj lesa a svalila se do trávy. V poslední chvíli ho uviděla. Byl to on. A pak nenásledovalo nic, jen černočerná tma.
Probudila se v malé místnosti. Ozařovalo ji pouze pochmurné světlo. Z dálky k ní doléhaly jakési zvuky, ale nepoznala, co jsou zač. Byla zmatená. Netušila, kde jde. Úzkostně kmitala očima z jednoho předmětu na druhý, ale nebyla schopna místnost identifikovat. Slyšela tlumené pípání. Ještě jednou se rozhlédla, aby našla tu věc, která zvuky vydávala. A pak jí to došlo. Je v nemocnici. Jmenuje se Teresa. A… A? Dál nevěděla. Tělo se jí začalo chvět. Hlavou probleskovaly všelijaké myšlenky, mezi nimiž byla tu a tam nějaká vzpomínka. Ale nebyla schopna ani jednu zachytit. Létaly sem a tam, ale pokaždé, když na ni už už dosáhla, rozplynula se. Jako bublinky z bublifuku, pomyslela si, ale jak jí to napadlo? Zhrozila se. O svém životě neměla nejmenší tušení, avšak základní věci věděla. Bylo to zvláštní.
Znenadání se rozletěly nemocniční dveře, ve kterých se objevil doktor v bílém plášti. Za ním do pokoje vlezlo ještě několik přívětivě vyhlížejících zdravotních sester. S očekáváním na ně zírala, pusu mírně pootevřenou.
"Tereso," začal tiše doktor, mezi očima měl starostlivou vrásku. "Je mrtvý."
Nechápavě koukala. Kdo? Nic si nepamatovala, ale i tak se jí žaludek stáhl, pocítila nepatrný záchvěv naděje.
"K-kdo?" vykoktala zmateně.
"Caleb," odvětila zdravotní sestra s kamennou tváří.
V tu chvíli se Terese všechno vrátilo. Byl mrtvý. Nikdo již nebyl v ohrožení, všude bylo bezpečno. Široce se usmála a pohlédla na skupinu doktorů. Všichni se usmívali. Věděli.
"Děkuju," zašeptala ještě, vyčerpáním se svalila na postel a s pocitem nadějné svobody usnula.

girl, forest, and run image

A nezapomeňte se podívat na ten můj watt, hah

Me before you | Now you see me

7. července 2016 v 18:36 | Monica. |  Ostatní
Přednastaveno.
Nedávno jsem se zmiňovala o tom, že napíšu takovou tu mou recenzi/nerecenzi na dva filmy, které jsem v poslední době zhlédla. Co jsem slíbila, (většinou) dodržuji, takže dneska vám napíšu pár slov o filmech Než jsem tě poznala a Podfukáři.

me before you, movie, and louisa clark image me before you, book, and movie image me before you image

Nejprve se ale zmíním o knížce. Četla jsem jí zhruba před měsícem a musím se přiznat, že jsem měla hodně velká očekávání, která bohužel nesplnila. Co si budeme povídat, všichni o tom básnili, tak jak pak člověk nemá mít tak vysoká očekávání, že? Chvílemi mi přišla dosti nudná, musela jsem se do ní nutit, ale chvílemi mě zase nutila jenom sedět a konsternovaně číst. Mám z ní smíšené pocity i po tak dlouhé době. Ale jednoznačně vím, že mezi mé nejoblíbenější knihy rozhodně nepatří. Neplánuji jí číst znova a ani bych jí nikomu nedoporučila. Film byl pro mě ale úplně něco jiného. Těšila jsem se, ačkoliv předloha k němu mě tolik neoslovila. Netušila jsem, jaké je obsazení, ale když se objevila scéna, kde se mi naskytl pohled na ochrnutého Willa, kterého hrál Sam Claflin, nevěděla jsem, zda být ráda, anebo ne. Do téhle role mi zkrátka neseděl, na druhou stranu jsem ale byla docela ráda, že se na něho budu moci dívat necelé dvě hodiny. Je totiž zatraceně sexy. A když už se bavíme o obsazení, ani Emilia Clarke, jakožto Louisa, mi absolutně neseděla, což je trošku škoda, avšak v průběhu filmu jsem si na oba dva tak nějak zvykla.A teď k samotnému filmu - poslední dobou hodně všude koukám na záběry. Zajímá mě, čím to bylo natočeno, jak se to celkově dělalo a musím podotknout, že některé záběry byly opravdu peckové. Kdybych měla vypíchnout jeden konkrétní, tak zezačátku záběry ze vzduchu na město. Trochu mi vadilo, že jsem věděla, co bude dál, ale tak to hold bývá, když je film natočen podle knihy. Uvědomila jsem si přitom mnohem více věcí, než u knížky. Hlavně na konci, kdy Louisa ležela vedle něho a já si uvědomila, že on zkrátka nemůže ani zvednout ruku, nemůže jí pohladit, nemůže nic. Vůbec nic. To je tak ubíjející. Tak i tak jsem si ale z filmu odnesla mnohem víc, než z knihy. A to se mi ještě nikdy nestalo.

Kouzelný zážitek

6. července 2016 v 19:53 | Monica. |  Diary
Kouzelnické soustředění či tábor, chcete-li, je vždy takovým kouzelným zážitkem. A tenhle rok byl možná nejlepší, avšak nedokážu řici, proč. Nicméně alespoň okrajově vás dnes seznámým se vším, co jsme zažili a prožili.

Každý večer jsme hlavy skládaly v kamarádčině bytu v Krkonoších, což je možná neobvyhlá destinace na soustředění, ale je to víceméně zdarma. Hned den příjezdu jsme zavítali na minigolf, který je takovou naší tradicí, a který nám nikdy nejde. A možná i proto je to taková sranda a každoročně nás láká. Z druhého dne téměř nic nemám, protože mi bylo opradu zle - horko, zima, rýma, bolest v krku. K tomu jsem v noci nemohla spát, protože jsem neustále kašlala, celé dvě noci. Ale k mému překvapení mi to celkový dojem vůbec nezkazilo. Byla jsem ráda, že byla chvíle na to si odpočinout, užít chvilku samoty.


Lvice ze safari Dvůr Králové, focena, boužel, přes okénko auta.

Dále jsem se stavili v již zmíněném Dvoře Králové, kde jsme projeli autem safari, letos pouze dvakrát. Odpoledne v Hradci Králové dávali v kině ty známe Podfukáře, takže tam jsme samozřejmě nemohli chybět. Ty filmy jsou podle mě sami o sobě úžasné, a pro mě, jakožto kouzelníka, mají ještě úplně jiné rozměry, vnímám je pravděpodobně naprosto jinak. A miluju to. S největší pravděpodobností o tom napíšu celý článek a přidám k tomu ještě recenzi na jeden film, který jsem viděla těsně před prázdninami.



Park miniatur v Polsku - konkrétně německý hrad Neuschwanstein.

Prázdninové info

3. července 2016 v 9:30 | Monica. |  Ostatní
Přednastaveno.

A tak, jako každý rok, jsme se přes dlouhých deset měsíců dopracovali až k těm vytouženým prázdninám. Ani letos tu tedy nesmí chybět to moje prázdninové info, kde všechno uvedu na pravou míru.
Asi vás nepřekvapí, že jsem momentálně na tom našem kouzelnickém "soustředění". Moc jsem od toho neočekávala, ale stejně doufám, že to bude skvělý. Měla jsem v plánu docela bláznivý plány, tak uvidíme, co z toho vyleze. (je opravdu divný psát v minulém čase, když jsme tam ještě ani neodjeli, hah).
Červenec mám naprosto zabitý. Soustředění, týden s takovou partou, Chorvatsko (plus dvě noci v Maďarsku a pár měst v Bosně). Srpen už bude trochu volnější, avšak čeká mě týdenní zájezd do Anglie, kterého se opravdu šíleně nemohu dočkat! Zkusím ještě ukecat nějaký výlet do Berlína, ale to už je v rukách osudu. Letošní prázdniny budou opět zakončené Kryštof kempem v Plzni, ze kterého jsem před dvěma lety byla naprosto nadšená.
Všechno budu poctivě dokumentovat, tak se nebojte, že byste o něco přišli. Všechno to zatím vypadá naprosto výtečně, tak snad to i takové bude. A nebo ještě lepší!
A co plánujete vy? Pochlubte se.

A samozřejmě si to volno řádně užijte!

summer, beach, and sun image

A ještě na závěr - na poslední chvíli jsem zjistila, že blog přesně dneska slaví neuvěřitelné tři roky! Takže volejme třikrát hurá. Článek o tom napíšu pravděpodobně někdy později, teď je totiž neustále o čem psát a všeho je nějak moc.