It’s hard to escape the past.

10. června 2016 v 19:29 | Monica. |  Něco z mých myšlenek
Chybí mi. Šíleně mi chybí.
friends, quote, and miss image

Lidi z mého dětsví, mojí minulosti. Většina jich v mém životě stále je, avšak dávnou nejsou těmi, kterými bývali.
Kluka, kterého znám doslova od narození, projezdili jsme společně s rodinami republiku křížem krážem, byli jsme jako malí nerozlučná dvojka, teď potkávám jednou za týden na kouzlení, bavíme se, máme si o čem povídat, ale nikdy to není nic vážného. Není to člověk, ke kterému bych přišla se svým problémem. A já bych si hrozně přála, aby jím byl. Nikdo o mě nevěděl tolik, co on. Jenomže to už je dávno. To už je několik let. A já mu samozřejmě nechybím tak, jako on mě.
Bývalá nejlepší kamarádka, která zná taky celé mé tehdejší já, řešily jsme spolu tolik věcí, pořádaly jsme přespávačky, máme tak moc nádherných zážitků, dneska má svoje nové nejlepší kamarádky, dělají to, co jsme kdysi dělaly my a já mám dojem, jako bych nebyla schopna žádné nové přátelství takové hodnoty navázat.
Kolem mě je tolik skvělých lidí, chvílemi bych je všechny štěstím zlíbala, jenomže to jsou pomíjivé chvíle radosti. A těch je zatraceně málo a navíc jsou možná jenom vybájené. Ne reálné. Protože já stále žiji s těmi kamarády z minulosti, kteří už dávno neexistují. Stejně tak, jako já neexistuji v podobě, kterou jsem nesla tehdy. Tak jak by oni mohli?
Celá moje přítomnost je vlastně jenom minulostí. Sem tam je nějaký zážitek, který je plně v přítomnosti a já si ho užívám. Ale každý ví, že když ten zážitek skončí, je to opět jenom a pouze minulost. Minulost. Minulost. Všechno se mění na minulost a to pomyšlení je celkem děsivé. Jde vůbec žít přítomností?

miss you, past, and quote image


Je to pár týdnů, co jsem potkala partičku kluků z prvního stupně, se kterými jsem se hodně bavila a mezi nimiž byl i, již zmiňovaný, bývalý nejlepší kamarád. A v tu chvíli jsem si vlastně uvědomila, že pořád tak trochu žiju s nimi, ačkoliv já pro ně už dlouho nejsem vůbec nic. Bolí mě každý zásah do minulosti, který se doopravdy stane, jako právě tohle setkání. Když jenom vzpomínám, je to únosné. Ale tahle událost ve mě vyvolala něco mnohem víc. Jako by někdo otevřel pracně a dlouho zašívanou ránu, z níž se opět všechno vyplavilo na povrch. A těch ran na zašívání je víc a víc s každým novým človekěm v mém životě. A ohromné množství jich ještě bude.

Přála bych si, aby to ti lidé cítili stejně. Především ti dva jmenovaní a k tomu ještě jedna slečna, kterou stále vídám denně, avšak není to takové, jako bývalo (a samozřejmě si za to můžu sama), ale nechci se jim o tom zmiňovat. V tomhle jediném případě nechci být sobecká, jako většinu času jsem. Nechci, aby si s tím dělali starosti a nechci, aby věděli, že mi ubližují, když se s tím stejně již nedá nic udělat. Minulost je minulostí a nikdo z nás nemůže být stejný, jako byl. A to je právě to. Těžko si zvykám na nové podoby těch, které jsem znala. A možná si nezvyknu nikdy.

Přátelé kolem mě žijí, poznávají nové lidi a dělají si z nich nové přátele, a já to nedokážu. Jako bych si ty staré kamarády přivlastňovala nebo něco tomu podobné, jako bych jim nechtěla dovolit, aby do svého života pouštěli nové lidi. A to je zkrátka šíleně sobecké, i když vím, že důvodem, proč mě nikdo už dlouhou dobu nepovažuje za "nejlepší kamarádku" je pouze a jenom můj postoj k nim a chování, které je z nějakého důvodu zkrátka nevyhovující.

A co víc, škatulkování přátel na "nejlepší" a ty ostatní mi stejně přijde hloupé. A přesto to všichni dělají, a to je možná ten důvod, proč to tak moc řeším. Nemám tu jednu rádoby nejlepší kamarádku, která by o mě věděla všechno, chodila se mnou všude a byly bychom taková ta nerozlučná dvojka. A pravděpodobně právě to mě na tom všem nejvíc užírá. Neexistuje člověk, se kterým bych si alespoň devadesáti procentně rozumněla.

escape, past, and grunge image

 


Komentáře

1 Bree Bree | Web | 11. června 2016 v 8:50 | Reagovat

Tohle znám. I když jsem byla v minulosti svým způsobem šikanovaná, možná bych se do těch let i vrátila. Ale jen kvůli lidem, kteří se se mnou opravdu bavili, teď jsou na střední a už se nevídáme a nemáme si pomalu, co říct :(

2 Kačka Kačka | 11. června 2016 v 13:36 | Reagovat

Nevěš hlavu :) Nikdy nevíš jak se ostatní cítí, třeba také cítí to co ty a bojí se udělat ten první krok k tomu, aby to bylo tak jako dřív nebo ještě lepší! :)
Na druhou stranu přesně vím co myslíš, protože tyhle rány minulosti má každý, sice každé jiné, ale člověk je má a budou s ním navždy, musí s němi prostě žít.
I tak ovšem nemarni ničeho co může být úžasný zážitek ať je to s kýmkoliv, to nejlepší vždycky je jen v daný okamžik :)

3 Ev. Ev. | Web | 11. června 2016 v 19:34 | Reagovat

Přesně takhle nějak se cítím teď taky... Všichni si žijou svoje životy dál, našli si nové kamarády, mě nepotřebují, jenom já jsem se nějak zasekla.

4 Simix Simix | Web | 12. června 2016 v 16:10 | Reagovat

~Čaué~
Při pomyšlení na minulost mi je docela smutno. Vzpomínky, věci, které už nebudou. Věci i lidi se mění, situace se mění, ale vzpomínky tak nějak jsou.
Hodně věcí už nebude jako dřív.
Někdy je docela smutné, jak někdo dokáže jednoho člověka nahradit jiným. Sice ne plně, ale toho svého "starého přítele" vyčlení.Vidím to stejně, jako jsi to napsala, nebo aspoň dooost podobně.
No nic, měj se :3

5 Hann. Hann. | Web | 13. června 2016 v 15:43 | Reagovat

Přijde mi, že se více zaměřuješ právě na ty staré kamarády, než na ty lidi, kteří jsou okolo tebe ve tvé přítomnosti, právě teď. Taky mi všechny kamarádky, které jsem měla na základní škole odešly na jiné školy a našly si své přátele, ale i já jsem udělala totéž a s těmi novými trávila více času. To ale neznamená, že jsem na ty staré nejlepší kamarádky zapomněla. Víme, že se známe. A víme, že se na sebe můžeme obrátit a říct si, když potřebujeme pomoc.
Možná to je tvůj problém, že ani nechceš s nimi ten kontakt navázat. Nebo jim říct něco více, než se bavit jen o "povrchových" věcech. Vždyť proč jim nenapsat, jestli nechtějí jít ven?

6 Luna Luna | Web | 13. června 2016 v 15:51 | Reagovat

Tak to prostě chodí, staří lidé odchází, noví přicházejí. Já mám taky "kamarády" se kterými jsem si kdysi byla blízká a poté se oddálila a už se k sobě nijak nemáme, ale tak to prostě chodí, nacházení nových lidí a přátel je i kus sebe rozvíjení, teď tě třeba i baví zase jiné věci a celkově máš třeba prostě i jiné smýšlení, než tehdy. Já nevím, ale připadá mi, že pokud budeš pouze žít minulostí, nebudeš moct pořádně prožívat přítomnost.

7 Sandra Sandra | Web | 13. června 2016 v 16:59 | Reagovat

toto poznám..
a o tom, ako sa človek zmení, ani nehovor.. ja mám kamarátku, na základke sme boli spolužiačky. teraz chodíme na istú školu akurát iné odbory a poviem ti, stredná ju zmenila. bavíme sa, je stále super, ale neviem, je iná ako bola pred strednou, vidieť to na nej.iný to možno nevidia, no ja to vidím , pretože ju poznám už dosť dlho.. nemám rada zrovna niečo takéto...
strašne mi chýbajú všetky tie staré pekní časy, kedy sa nič vážneho neriešilo, mohli sme robiť úplne hlúposti a smiali sme sa na tom.. no, škoda že človek stárne a rastie a postupom času prestáva byť aj zábava..

8 cincina cincina | Web | 13. června 2016 v 18:36 | Reagovat

Víš, že jsem v poslední době řešila něco podobného? Hlavně jednoho kamaráda z minulosti. Přesně, jak popisuješ:) Věděli jsme toho o sobě hodně, bavili jsme se spolu a trávili spolu hodně času:) Nedávno jsem měla narozeniny a každým rokem mi vždycky popřál, ale teď vůbec. Hodně mě to mrzí od něj:) To samé moje blízké kamarádky ze základní školy... :) Je to prostě minulost. A když se chce přátelit jenom jedna strana, tak je to vždycky těžké.

9 Kvinna Kvinna | Web | 14. června 2016 v 17:56 | Reagovat

Rozumím Ti, ne jednou jsem se zamýšlela nad stejnou věcí. Lidé v mém okolí se mění, odcházejí a na mě si už ani nevzpomenou. A přestože se k nim chovám mile, oni mě ignorují a pomlouvají jako bychom nikdy přátelé nebyli.
Z dětství mi, ač je to neuvěřitelné, vydržely dvě přítelkyně. S tou jednou se sice tak často nevídám, jelikož chodí na jinou školu a je o dva roky starší, ale nemám problém se jí s čímkoliv svěřit.
Ale i já sama jsem se s pár lidmi z minulosti přestala naprosto bavit. Nevím, co se stalo. Zkrátka přišla puberta a najednou to pouto mezi námi... bylo pryč.

10 theweirdgirl theweirdgirl | 22. června 2016 v 16:20 | Reagovat

Tak v tom jsem se úplně našla. Ani jsem si pořádně neuvědomila ten okamžik, kdy to všechno nastalo a ty staré známé tváře jsou ted vpostatě cizí. Nejvíc mě štve, že ti lidé už mají vlastní životy a já do nich nepatřím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama