Červen 2016

Poslední školní týden

30. června 2016 v 12:59 | Monica. |  Diary
Ah, nemohu uvěřit tomu, že těch dalších deset měsíců je za námi. Tak rychle to uteklo! A já se tak nesmírně těšila na prázdniny, jako ještě nikdy. Nicméně ještě zpět ke škole a jejímu poslednímu týdnu.

V pondělí jsem navštívila výstavu Titanicu v pražských Letňanech. Aneb mám to u nosu a jdu tam až, když to témět končí. Musím říct, že by to mohlo být i lepší, ale stejně se mi to hodně líbilo. Bylo takové zvláštní pozorovat předměty, které na té lodi opravdu byly. Setkávat se se jmény zesnulých a celkově si představovat, jak úděsná tragédie to musela být. Ocenila jsem provedení s boarding passem - každý na začátku jeden dostal, se jménem někoho, kdo na Titanicu tehdy byl, a na konci se dozvěděl, zda přežil, či ne. Kdyby to někoho zajímalo, byla jsem David John Barton, 22 let, nepřežil. Uf. Opravdu mi tam nebylo úplně dobře. Tolik mrtvých. Ale na druhou stranu mě takové věci hodně zajímají, ta technika (ačkoliv se v ní úplně nevyznám), historie (přestože dějepis nesnáším). No, jednoduše to bylo zvláštní, bolestné, a poučné.

Ve středu jsem měla jít se spolužačkou na Letnou, ale nakonec to nevyšlo, tak jsem napsala bývalé spolužačce, zda nemá čas, a ona měla, hah. Takže jsme na tu Letnou vyrazily. Docela se stydím, když bydlím vedle Prahy, a téměř jí neznám. Výhled odtud mě úplně uchvátil. Je to nádhera. Vždycky mi Praha přišla hezká, ale teď tak nějak víc. Tak honosněji. Nakonec jsme ještě vyrazily tak trochu do centra, kde jsem si to prostě užila. Připadala jsem si opravdu jak turista, protože v centru jsem takhle s kamarádkou snad ještě nikdy nebyla. Nicméně jsem si opět potvrdila, že o prázdninách chci takové Prague tripy konat pokaždé, když budu doma. Je to nádherný město s tolika úchvatnými místy, na kterých jsem ještě nebyla, což je obrovská škoda.

A nakonec ten slavný den - vysvědčení. V pololetí to byly čtyři dvojky, a teď, na konci, už pouze jedna. A měla jsem na mále se samými, jenomže na konci jsem dostala čtyřku ze čtvrtletní práce z matematiky a tou jsem to bohužel (či bohudík?) celé zazdila. Celkově naše třída letos byla hodně úspěšná, asi pět lidí mělo samé. Vcelku jsem koukala. Poté jsme ještě šly na čínu, oběd v půl desáté, normálka. A večer nás čeká ještě kino (Než jsem tě poznala), takže jsem zvědavá. Teď už totiž balím na prázdniny a večer budu ještě všechno dohánět, takže recenzi na kino asi nečekejte, anebo někdy příště, huh.

Majte sa!
summer, beach, and sea image girl, summer, and watermelon image

Město plné vzpomínek (Všehochuť #4?)

24. června 2016 v 22:19 | Monica. |  Diary
Abych pravdu řekla, tenhle článek bude akorát tak výkřik do tmy. Změť všemožných pocitů, myšlenek, keců. Beze smyslu. Bez organizace. Jedno přes druhé, a vlastně ani nemám ponětí, o čem budu psát.

Notebook se mi lepí na nohy. O čvachatjících botách nemluvě.
Inu, předešlou sobotu jsem se mírným nedopatřením dostala do Galerie Harfa, kde shodou okolností vystupoval můj kamarád a další kamarád (zda-li ho tak mohu nazývat, je mu kolem čtyřicítky), se svým kouzelnickým představením. Byla jsem hrozně ráda, že jsem je po delší době viděla. Z nákupu pochopitelně nic nebylo, ale úsměv, který přišel až ke mně z pódia s naznačeným "ahoj", mi za to rozhodně stál. Pořád nějak nemohu uvěřit, že mezi tu kouzelnickou komunitu už taky patřím. Ačkoliv to je již přes tři roky, stále se mi to zdá tak nějak nereálné, snové. Za tu skupinku lidí jsem zkrátka hrozně moc ráda a nedokážu si představit, co bych bez těch úsměvů, dikuzí, karet a přátelství dělala.

Vlastně je teď všechno fajn i co se týče kamarádů, třídy, školy. Možná je to tím počasím, že na všechny přišla taková ta pozitivní vyletněná nálada, jinak si to nedokážu vysvětlit, ale hodně se teď bavím s kamarádkou, se kterou nebyl posledních pár měsíců ten vztah úplně ideální. Celkově zkrátka hodně chodím ven a musím říct, že mě to fakt baví. Nikdy jsem nebyla takový ten typ, který je od rána do večera venku, radši jsem zalehla do postele a něco četla, ale chci na tohle léto mít krásný vzpomínky, a nehodlám začínat až o prázdninách.

girl, friends, and city image

Citáty #28 - červen

22. června 2016 v 14:27 | Monica. |  Citáty
► Nemělo by to být o tom, jak velký je dům, ale o tom, jak šťastný je domov.

► Poznala jsem, že je konec, protože jsem byla víc zamilovaná do vzpomínek s člověkem, který stál přímo naproti mě, než do něj.

► Ve chvíli, kdy jsme se potkali poprvé, jsem vůbec netušila, že jsme právě viděla tvář, na kterou už nikdy nezapomenu.

► Možná, že se cítíme prázdní, protože necháváme kousky sebe v každém, kdo pro nás něco znamenal.

► Některé věci bychom už dávno zahodili, kdybychom se nebáli, že je sebere někdo jiný.

► Nikdy se nevyléčíš tím, že zraníš někoho jiného.

► Ten pocit, když si naivně celou dobu myslíš, že se to změní, a ne skončí.

► Pro někoho i malý detail může znamenat víc, než pro ostatní celý zbytek.


Summer playlist 2016

16. června 2016 v 19:47 | Monica. |  Music
Co si budeme povídat, poslední dny ve škole jsou mírně vyčerpávající a já nedělala nic jinýho, než se učila a poslouchala stále dokola Janka Ledeckého, hah. Nicméně dneškem by tohle šílenství snad mělo skončit nebo minimálně polevit. A abych se nevymlouvala neustále jenom na školu - nebyla nálada. A ta stále není, ale to je zase na dlouho. A k tomu ani nemám žádný nápad, co napsat, takže se to všechno krásně sešlo, uhm. Ale když si teď tak jedu toho Janka, tak mě napadlo udělat playlist, který jsem snad nikdy pořádně nedělala. Nevím teda, jestli je to na jaro či léto, ale ono je to vlastně naprosto jedno.

Na konci duhy

Inu, asi tak ještě před týdnem bych od Ledeckého znala možná tak Na ptáky jsme krátký a upřímně řečeno jsem ani nevěděla, že je to od něho. Ale nějak jsem se do něj zamilovala. Na první poslech mi sice přišla taková nijaká, ale momentálně tuhle písničku naprosto miluju. A Janka jako takového taky.

Já se vracím

Jsi moje cesta tam i zpátky...
Aby ho nebylo málo, tak ještě takhle. Ale s Jankem už končím, přísahám!

Work from Home

Předpokládám, že tenhle song znáte. A já bych si na něj děsně moc chtěla zatancovat.

Pillowtalk

V životě bych si nemyslela, že budu mít ráda něco, co souviselo s 1D. Jenomže tahle písnička je zatraceně dobrá a byla by škoda jí škatulkovat jenom proto, že Zayn byl součástí One direction a nemám ho ráda, hah.

It’s hard to escape the past.

10. června 2016 v 19:29 | Monica. |  Něco z mých myšlenek
Chybí mi. Šíleně mi chybí.
friends, quote, and miss image

Lidi z mého dětsví, mojí minulosti. Většina jich v mém životě stále je, avšak dávnou nejsou těmi, kterými bývali.
Kluka, kterého znám doslova od narození, projezdili jsme společně s rodinami republiku křížem krážem, byli jsme jako malí nerozlučná dvojka, teď potkávám jednou za týden na kouzlení, bavíme se, máme si o čem povídat, ale nikdy to není nic vážného. Není to člověk, ke kterému bych přišla se svým problémem. A já bych si hrozně přála, aby jím byl. Nikdo o mě nevěděl tolik, co on. Jenomže to už je dávno. To už je několik let. A já mu samozřejmě nechybím tak, jako on mě.
Bývalá nejlepší kamarádka, která zná taky celé mé tehdejší já, řešily jsme spolu tolik věcí, pořádaly jsme přespávačky, máme tak moc nádherných zážitků, dneska má svoje nové nejlepší kamarádky, dělají to, co jsme kdysi dělaly my a já mám dojem, jako bych nebyla schopna žádné nové přátelství takové hodnoty navázat.
Kolem mě je tolik skvělých lidí, chvílemi bych je všechny štěstím zlíbala, jenomže to jsou pomíjivé chvíle radosti. A těch je zatraceně málo a navíc jsou možná jenom vybájené. Ne reálné. Protože já stále žiji s těmi kamarády z minulosti, kteří už dávno neexistují. Stejně tak, jako já neexistuji v podobě, kterou jsem nesla tehdy. Tak jak by oni mohli?
Celá moje přítomnost je vlastně jenom minulostí. Sem tam je nějaký zážitek, který je plně v přítomnosti a já si ho užívám. Ale každý ví, že když ten zážitek skončí, je to opět jenom a pouze minulost. Minulost. Minulost. Všechno se mění na minulost a to pomyšlení je celkem děsivé. Jde vůbec žít přítomností?

miss you, past, and quote image

Všehochuť jarních fotek

7. června 2016 v 16:33 | Monica. |  Photos
Za poslední dobu se mi v počitači nahromadila spousta fotek z různých dnů, událostí, ale třeba i jenom ze zahrady. Nicméně moc jich použitelných není, hah. Jaro jako takové jsem letos nějak vůbec nefotila. Každopádně jsem z mých fotek čím dál tím víc otrávená, protože nedávno jsme kouzlili na dni dětí, kde byl jeden sexy fotograf a ty fotky - no páni! To světlo, kompozice, nastavení času. Úplně mě to uchvátilo, fakt neuvěřitelný. Když potom porovnám to moje dlouholeté snažení s jeho fotkama, uhm. Co si budeme povídat, není to ono (:D).


Tady to je, prosím pěkně, pokus o focení deště. Všichni fotografové se mnou určitě budou souhlasit - je to noční můra. Aby tam vůbec něco bylo vidět, musela jsem dát co největší ISO (naprosto chápu, že nevíte, co to je) a potom tomu taky odpovídá kvalita fotky, že.

Odvrácená tvář lásky / Ugly love

4. června 2016 v 16:54 | Monica. |  Ostatní
Recenze vůbec nepíšu (a poprvé přemýšlím o tom, že bych mohla začít), nicméně tohle je zase jednou knížka, o které musím neustále přemýšlet a chci o ní psát. Nebudu tady okecávat obsah, jsem si zcela jista, že si ho dokážete najít sami.

Neptej se na minulost a nepočítej s budoucností...


Tahle věta mě od přečtení té knížky doprovází na každém kroku. O Milesovi, coby atraktivním a záhadném pilotovi přemýšlím jednoduše pořád. Nedokážu říct, co se mi na té knížce tak líbilo, ale asi to bude neobyčejný talent autorky. Nebylo to první její dílo, které jsem četla a musím uznat, že všechny se mi líbily. Ale tohle mělo zkrátka svoje kouzlo. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to další přeslazený románek, ve kterém jde jenom o sex. A ono ze začátku opravdu jde, ale nakonec zjistíte, že za tím vším se skrývá tolik věcí a tolik bolesti z minulosti. Milovala jsem Milese, který neustále Tate ubližoval, a přitom ho tak nenáviděla. Bylo ve mně tolik rozporuplných pocitů a naprosto jsem chápala Tate, že se ho nechce vzdát, přestože nepřinášel nic jiného, než tu zatracenou bolest. A chápala jsem i jeho, ačkoliv jsem téměř až dokonce nevěděla, co za jeho chováním stojí.
Uvědomila jsem si spoustu věcí o minulosti a možná nad ní momentálně až moc přemýšlím, ale někdy je potřebné si urovnat myšlenky a celkově život.
Asi tenhle žánr není pro všechny a to naprosto respektuji a chápu, avšak rozhodně vám Odvrácenou tvář lásky doporučuji.

Mám totiž pravděpodobně po dvou letech novou oblíbenou knížku a s Milesem a Tate budu žít ještě hodně dlouhou dobu.