Únor 2016

Nevychovaní fracci

26. února 2016 v 20:22 | Monica. |  Něco z mých myšlenek
Včera se mi stala jedna taková příhoda, která mě teda řádně dopálila a nejradši bych všechny ty malý zmrdy rozsekala a hodila do kanálu.

A teď seriózně. Každopádně ta první věta je ale naprosto pravdivá.
Stručně a jednoduše - vedle našeho gymnázia se nachází základní škola, kam očividně chodí samá nevychovaná individua, které nikdo nenaučil, jak se chovat k ostatním lidem. A nejsmutnější na tom je, že tohle se děje absolutně všude.

Když odcházíme z jídelny, jdeme cestou, po které chodí i žáci té základní školy. Pokaždé se bojím, co se stane. Občas jenom tak pokřikují, někdy na mě přistane kus jablka či banánu, párkrát už to byla sněhová koule, což se ještě dalo přejít, ale i tak mi nad tím zůstává rozum stát. Nicméně včera to byl cukr. Obří hrst cukru, které se mi uvelebila po celé levé straně - v kapuce, v kapsách a především na vlasech. Z těch jsem to totiž dolovala ještě v deset večer, když jsem si šla lehnout. Naučila jsem se, že nejlepší je to zkrátka ignorovat a dělat, že mi to nevadí. Ale to je taky špatně. Jenomže kdybych jim něco řekla, hádám, že by mi na obličeji přistál gigantický flusanec.
Těch kluků bylo asi pět, ve věku zhruba jedenácti až dvanácti let a opravdu nechápu, že jsou schopni tohle udělat. Já bych si něco takového nedovolila k cizímu člověku v mém věku, natož pak k někomu staršímu, či snad dospělému. Copak nemají ani kousek úcty? Přece pohazovat banány a sněhové koule nebo snad cukr po ostatních vážně není normou. Tedy alespoň já to tak vidím, a pokud oni ne, tak je mi z toho dosti úzko.
Řekněme si na rovinu, že studenta gymnázia by tohle prostě nenapadlo. Faktem je, že neznám ostatní gymply, ale na naší škole by se našlo možná deset lidí, kteří by byli schopní si tímhle způsobem dovolit na cizího (a dokonce snad i na známého), a je nutno podotknout, že máme bezmála 700 lidí. A to si uvědomuju, že existují ještě mnohem horší případy, než tahle základka. A to mě vážně docela děsí.

Celkově většina těch děcek vůbec nezná pojem úcta, neumí se kdekoliv chovat, dělají si úplně všechno, co chtějí, bez ohledu na to, zda je to společensky přijatelné. Samozřejmě, že to nejsou všichni, ale jak to pozoruji, mám dojem, že drtivá většina to rozhodně je.

A ještě šílenější na tom je, že tihle kluci byli o pouhopouhých pár let mladší, než já.
Já celkově teď vůbec nemám dobrou náladu, a tak mě to asi naštvalo mnohem víc, než kdy jindy.

quote, world, and humans image grunge, human, and error image

Západ slunce

22. února 2016 v 19:01 | Monica. |  Photos
To focení mi tak neuvěřitelně chybělo, že jsem se dneska prostě sebrala, popadla manžílka (Nikon) a stativ, a vydala se k našemu ústavu (neptejte se, prostě tady máme ústav), protože je to na kopečku a západy slunce jsou odtud absolutně legendární.
Faktem je, že moc fotek se nepovedlo, protože všude je takový ten odraz - to zelené světýlko, které foťák vytvoří téměř vždycky, když je nějaké protisvětlo. Jakože u západu slunce je protisvětla vcelku dost.
Ale já to beru tak, že se to prostě učím. Přece jenom tohle byla moje západová premiéra s prioritou clony, a tak bylo jasné, že nemůže vyjít všechno. A nutno podotknout, že ten západ taky rozhodně nebyl jeden z nejhezčích.
Nicméně konec odborných řečí, pojďme se podívat!

Tahle je pravděpodobně nejhezčí. A to vážně není nijak krásná, což je docela smutný.


Nejlepší kniha, kterou jsem četla

19. února 2016 v 19:24 | Monica. |  Challenges
Faktem je, že pokud mi někdo položí otázku "Jaká je tvoje nejoblíbenější kniha?", moje odpověď zní většinou "nevím", protože jsem přečetla tolik knih, které ve mě toho hodně zanechaly. Ale druhým faktem je také, že většinou mi hned po spojení "nejlepší kníha" na mysl vytane My děti ze stanice ZOO. Už jsem o ní jednou psala.

Možná je to tím, že odstartovala mou čtecí éru a možná, že je zkrátka tak špatně úžasná, a nebo je to obojím. Každopádně o té čtecí éře bych mohla bájit do nekonečna, potože jakmile jsem tu knihu vzala do ruky a přečetla ji za dva dny, bylo mi jasné, že do konce života budu litovat toho období, kdy jsem knížky zatracovala. A o již zmíněném špatně úžasném napsání bych taky mohla básnit do nekonečna, protože ono je divné říct o knize, která se věnuje drogám a takovému hnusnému životu, že je úžasná. Jenomže ona svým způsobem je, takovým tím špatným, hah, chápete.
Pravdou je, že už jsou to téměř dlouhé dva roky, co jsem jí četla, a tak si nedokážu vzpomenout na přesné pocity, které jsem po dočtení měla a vůbec na detaily té knížky. Každopádně vím, že do paměti se mi vryla hodně hluboko a jenom tak se na Christianin otřesný život zapomenout nedá.

Každý by si to měl přečíšt, protože je určitě dobré vědět, jak špatně se dá skončit.

zoo, bahnhof, and photography image


Citáty #24 - únor

16. února 2016 v 11:34 | Monica. |  Citáty
O každém člověku si uděláme nějaký obrázek, ale většinu z nich pak musíme přemalovat.

Nenechej si utéct všechno to dobré, co se děje dnes jenom proto, že přemýšlíš o všem zlém, co se stalo včera.

Jednou si uvědomíme, že je na čase přestat překonávat oceány kvůli lidem, kteří by kvůli nám nepřekročili ani kaluž.

To, co je už za námi a to, co je před námi jsou maličkosti ve srovnání s tím, co je uvnitř nás.

Čím víc dáš člověku najevo, že je pro tebe důležitý, tím víc tě bude brát jako samozřejmost.

Raději chci trpět pro to, že říkám pravdu, než aby měla pravda trpět pro mé mlčení.

Někdy je lepší celý život po něčem marně toužit, než prožít velké zklamání ze splněného snu.

Víš, že to nemá význam, a přece tě to trápí.

Buď tak blízko, abych tě mohla milovat nebo tak daleko, abych mohla zapomenout.


Maturitní ples hastag 3

12. února 2016 v 1:14 | Monica. |  Diary
A já vůbec nevím, jak začít.

Stalo se takovým nepsaným pravidlem, že články o maturitních plesech naší školy píšu hned poté, a proto tu v necelou jednu hodinu ranní sedím a přemýšlím, jak všechno tohle napsat. Přemýšlím o tom už dosti dlouho, avšak vůbec neznám slova, kterými bych tohle popsala.
První odstavec zřejmě vyzněl tak, že ten ples byl legendární. Jenomže on nebyl. Leda, že bychom brali to každoroční zklamání jako jakousi součást, na kterou bych se mohla těšit, a možná už to tak beru, ale momentálně se nedokážu vyjádřit jakýmkoliv přirovnáním. Super, skvělý, špatný, hrozný, výborný, dokonalý, smutný...?
Jediné, co opravdu vím je, že letošní rok tahle akce byla o mnoho lepší, než ten minulý. Protože ten stál opravdu za nic. Nicméně ten rok první, neboli naši imatrikulaci, neboli den, kdy jsem potkala D., to rozhodně nepřekonalo.

Dneska (ups, ono už je to včera) jsme tancovali, blbnuli a užívali si to. Celá Lucerna tancovala kankán a letkiss (netuším, jak se to píše) a opravdu jsme se vyřádili. Nic z toho jsme minulý rok nezažili, nicméně minulý rok jsem neměla nic naplánovaného. Minulý rok to pro mě byla jenom akce, kde opět potkám D. a nic se nestane. A prvotně jsem ani nevěděla, že tam bude a chtěla jsem jít kvůli sobě, a ne kvůli němu.
Narozdíl od roku tohoto. Chtěla jsem něco udělat. Měla jsem dost sexy šaty, byla jsem namalovaná a musím říct, že mi to docela slušelo. Jenomže zase všechno tohle bylo k ničemu. Protože poprvé mě pozdravil a zamával. Podruhé řekl něco jako "čauky mňauky" (?) a potřetí mi ukázal palec. A tohle bylo všechno. A já zase měla velký očekávání. A tentokrát to největší za celou dobu, což byla chyba. Byla to chyba a já to věděla, jenomže jsem s tím stejně nic neudělala.
A možná, že mě nejvíc z toho všeho štve, že já vůbec nevím, co k němu cítím. Vůbec nevím. Chvíli mám pocit, že mě vůbec nezajímá a chvíli mám pocit, že je jedinej, se kterým bych chtěla trávit svůj čas. A když ho vidím, necítím vůbec nic. Nic. Absolutní prázdno. A tohle je rozhdně to, co mě ze všeho užírá nejvíc.
Upřímně jsem byla strašně zvědavá, jak tenhle článek bude vypadat. Těšila jsem se na "maturitní ples hastag 3" už rok a jsem docela ráda, že je za mnou. Lhala bych, kdybych řekla, že to bylo špatný. Protože vůbec nebylo - jenom mě nemile překvapilo chování mých spolužaček, ale tohle je kapitola sama pro sebe a teď ji tu nebudu rozebírat. Ale táktéž bych lhala, kdybych řekla, že jsem si to užila, jak nejvíc jsem mohla.
Maturitní plesy a vůbec Lucerna jsou pokaždé takové přemýšlecí místo, kde se nejde ubránit vzpomínkám a myšlenkám.
Ale jo, vždyť to bylo super (:
A stejně, přes to všechno, mám ho ráda. Mám ho ráda a myslím, že vždycky mít budu. Je jedno, jak intenzivní to bude, ale pokaždý, když někdo řekne jeho jméno, úsměvu se neubráním.

U rybníčku za plotem

7. února 2016 v 18:39 | Monica. |  Photos
Fakt hodně mě udivuje, jak dlouho jsem na blog nepřidala žádné fotky. A o to horší je, že jsem vlastně ani moc žádné nefotila. A názvu článku si nevšímejte, protože opravdu nevím, co jsem to tam sakra napsala.
Ale když už jsem byla na tom kurzu (jak je psáno v minulém článku), tak jsem vytáhla paty a šla vyzkoušet, zda si z toho ještě něco pamatuju. A hle, moc ne. Vážně jsem netušila, jak těžké bude takhle v reálu tu zrcadlovku nastavit. Sama, bez žádného sexy učitele, sakra. Takže fotek mám přes stovku, avšak povedlo se z nich tak 10. Nu, nevadí. Příště jich bude třeba 15, mm.

Tahle fotka se mi opravdu líbí a jsem na ni docela pyšná, hehe. Protože tohle s automatikou nevyfotíte! (:D)


Ellie Goulding a kurz zrcadlovek

2. února 2016 v 19:32 | Monica. |  Diary
V minulém článku jsem se zmiňovala o sobotním programu - kurzu zrcadlovky a koncertu Ellie. A dneska vám o tom musím napsat pár slov (je neděle, ale publikuji to někdy v týdnu), protože obě ty akce bylo naprosto skvělý.

> kurz začínal brzy ráno a končil až kolem páté odpoledne, což bylo docela únavné, ale zase jsem se toho strašně naučila a hrozně se těším, až všechny ty věci budu mít, jak se říká, v krvi a půjdu někam fotit. Navíc celý kurz "učil" naprosto sexy chlápek, kolem třicítky, ze kterýho jsem tekla skoro celou dobu. A měl strašně příjemnej hlas. A když nám kontroloval fotky nebo nastavení foťáku, tak mi šahal na ruce. A jednou zezadu na ramena. Ahhh. Jinak jsem v klidu. Musím k nim jít ještě na nějakej kurz, potože ho musím ještě někdy vidět. Jsem hrozná, já vím. Ale když on byl fakt hezkej a vypadal jako Leoš Mareš.