Listopad 2015

První adventní neděle

29. listopadu 2015 v 18:30 | Monica. |  Diary
Ahhhh, lidi! Mám pocit, že z tohohle budete mít radost i vy. Nebo přinejmenším ti, kteří již dlouho sledují moje kecy o D., neboli "maturantovi". Protože tomu neuvěříte, neboť tomu nevěřím ani já... Nicméně, hádejte co? Mmmm? A teď všichni do komentářů napište, co myslíte, že se stalo. Povinně.

man, nature, and amazing image grunge, blue, and indie image


Mé oblíbené předměty

26. listopadu 2015 v 19:03 | Monica. |  Challenges
Dneska jsem se horko těžko dokopala k tomu, abych napsala další článek. A protože nemám chuť na něco normálního, hold to bude další článek z mojí úžasné challenge.
S tématem článku se vlastně dosti úzce pojí škola, a s ní se pojí i nedostatek času. Minulý rok jsem měla takové kecy jako "nis nestíhám a bla bla" a přitom jsem měla času mraky. Teď mám sice taky času dost, ale to zejména proto, že stále nemůžu nikde moc chodit a nic dělat kvůli kotníku. A tak se jenom válím doma a nemám náladu na nic, protože už je to otravné. A až začnu pořádně žít, pokud někdy, tak toho času opravdu tolik nebude.
Nicméně konec řečí, jdu vám napsat něco o mých oblíbených předmětech. Což mi přijde jako vcelku dosti nezáživné téma, ale budiž.

music, guy, and like image

Mým nejoblíbenějším předmětem je jednoznačně hudební výchova. Už jenom z toho důvodu, že hudbu zkrátka miluju. Máme i vcelku dobrého učitele, který hudbou opravdu žije, umí na spoustu nástrojů a fakt to slyší, takže to je fajn. A učímě se na kytaru, protože to máme povinně ve studijním plánu, což prostě naprosto žeru a vždycky se na hudebku těším.

Opakující se události.

21. listopadu 2015 v 15:26 | Monica. |  Diary
A máme to tady. Další z každoročně se opakujících událostí. Čím dál víc si uvědomuju, jak je to zvláštní. Už jsem to psala několikrát, že za dobu, co jsem na gymplu, je spousta věcí, které se každý rok opakují. A možná je čím dál tím míň těch originálních. A nebo je to jenom moje iluze, já nevím.
Nicméně stejně tak, jako minulý rok jde o to, že D. má dneska narozeninovou oslavu. Článek z roku minulého si můžete přečíst zde. Vlastně mě opravdu docela děsí, že už je tu několik se opakujících článků a už rok a třičtvrtě jsou o té samé osobě.
Ale zpět k oslavě - byla jsem pozvaná, což mě nijak zvlášť nepřekvapilo, protože tak to bylo i před rokem. Avšak abych to ještě víc zamotala a dneska mohla být ještě víc smutná, tak jsem se ho zeptala, jestli to opravdu myslel vážně. To bylo někdy v září a myslím, že už jsem o tom též psala. A on odepsal, že ano a nějaké kecy. Nevím, zkrátka chtěl, abych přišla. A tak jsem si myslela, že bych i šla, vzala bych nějakou kamarádku a koupila nějaký dárek. Ale ono to tak lehké zase není. Nikdo se mnou nechtěl jít a když vezmeme v úvahu fakt, že je tam společnost lidí, kteří jsou o sedm let starší, vůbec se jim nedivím. A jednoduše, já tam sama nepůjdu. Takže ani tento rok z toho nic nebylo a není. A já opět jenom hypnotizuji zelenou tečku na facebook protivně zařící vedle jeho jména.
Když o tom všem tak přemýšlím, dochází mi, že naposledy jsme se viděli 19. září, což na "naše" poměry není až tak dlouhá doba, ale dřív ta "setkání" (- jestli se tomu vůbec setkání říkat dá, když už se ani nepozdravíme) alespoň za něco stála, řekli jsme si více slov, vět, názorů a teď už vůbec nic.
Ale kolik takových článků už tady bylo? Nespočetně moc. A já se obávám, že jich bude minimálně jednou tolik. Jenže pořád jsem tak naivní, a nebo to možná ani naivita není, jenom jakási naděje, že si myslím, že se někdy stane něco víc. Třeba za rok, na jeho další oslavě, anebo při dalším setkání. Zkrátka mám pocit, že něco můžu udělat. Možná bych mu klidně i napsala, jestli by nešel ven. Po těch nekolika zprávách, které jsme si v září napsali mám pocit, že pro něj nejsem jenom ta nicotná primánka (i když dávno již primánkou nejsem), ale možná něco víc, přinejmenším někdo, koho chce na svojí oslavě. Proto pořád čekám na to, že se někdy uvidíme v autobuse nebo kdekoliv jinde, abych věděla, jak bude reagovat, co řekne nebo udělá. Protože ty naše poslední zprávy byly právě o tom, že slíbil, že pokud se budeme vídat, tak se pozdravíme. Přinejmenším pozdravíme.
Strašně moc jsem tam chtěla jít a vidět ho už jenom proto, že nikdo z nás neví, jak dlouho tuhle možnost bude mít. O to víc, když se ve světě teď dějou ty strašně věci a může nastat peklo z minuty na minutu.
A radši už ani nemyslím na to, co tam dělá se všema těma holkama. Tím jsem se užírala před rokem a opravdu si to nechci zopakovat.

Majte sa (:
light, grunge, and rain image

Události posledních dnů

15. listopadu 2015 v 13:08 | Monica. |  Ostatní
#PrayforParis. To je věc, kterou dnes znají všichni. Nerada se vyjadřuji k takovým věcem, kterých je všude přeplněno a můj názor je pouze jeden z mnoha, ale tohle považuji už opravdu za podstatnou věc, o které by měli přemýšlet všichni. O tom, co se poslední měsíce děje, jsem chtěla psát už dříve, ale snažila jsem se to ignorovat, neřešit. Avšak dnes to na nás média hrnou ze všech stran, zprava, zleva, zepředu, zezadu a člověk se tomu neschová, ani kdyby sebevíc chtěl. A když tak sedí na posteli a s hrůzou čte zpravodajské servery, ba i Facebook, napadá ho, jak dlouho na tom světě vlastně ještě bude. Většině z nás je jasné, že tohle rozhodně není konec. To je jenom hodně povedený začátek. Povedený ze strany zla, bohužel ne dobra.

humanity, paris, and france image paris, france, and sad image

Když se s první vlnou imigrantů mluvilo o začínající válce, nevěřila jsem tomu. Nebo přinejmenším doufala, že to je pouhopouhá lež, kterou si lidé vymýšlejí ze strachu, omámeni nereálnou iluzí. Ovšem dnes každý vidí, co se děje a radši ani nemysleme na to, co se teprve dít bude. Nechci být pesimista, a vlastně ani nejsem, protože když řeknu, že to je začátek války, jsem realista. "Žijeme ve větším nebezpečí, než jsme si mysleli." slova mého spolužáka, se kterými mi nezbývá nic jiného, než souhlasit.
Vidím tady pouze dvě možnosti, jedna horší než druhá. Buď bude Islámský stát dál zabíjet nevinné lidi, anebo se Evropa pokusí zabít je. Jenomže obě možnosti vedou k válce, protože všechny teroristy do jednoho zabít nejde. Vždycky zůstane někdo, kdo bude schopný zrealizovat pomstu. A dohodnout se s lidmi, kteří vyznávají něco jako Islám, by šlo zřejmě hodně těžko. A také je nesmyslné házet všechny do jednoho pytle, jenomže jak rozlišit, kdo je ten dobrý a kdo zlý? I zlý člověk se může na první pohled jevit dobře. To rozdělit zkrátka nejde.
Podívejme se na to z hlediska historie, každá sebemenší válka vyšla z náboženství. A byli jsme velmi naivní, pokud jsme si mysleli, že jsme natolik vyspělí, že se historie již opakovat nebude. Samozřejmě, že bude. A mnozí z nás si to vůbec nedokáží představit.
Je šílené, čeho jsou lidi schopni jenom pro moc a pro své náboženství. A když to všechno vidím, opravdu se začínám neuvěřitelně bát. Nechci dělat ukvapené závěry, ale zkrátka a dobře, jak by se tohle mohlo vyřešit v míru? Paříží to začalo, a bůh ví, čím to skončí. Nechce se mi věřit, že takový stát by mohl zničit celou Evropu. Pojďme se alespoň pro jednou opravdu sjednotit a snažit se, doufat, a pokud to bude nutné, tak i společně bojovat.
Modleme se za svět, modleme se za mír a za naše životy. Nikdo z nás nechce přijít o své blízké a sám umřít.

paris, world, and pray image

Konečně trocha štěstí?

10. listopadu 2015 v 14:43 | Monica. |  Diary
Moc se omlouvám za mojí obrovskou neaktivitu, ale všechno se pokusím vysvětlit. A važte si toho, že vůbec něco píšu, protože bych se měla učít na zítřejší testy, a že těch je taky dost!

Hrozně mě mrzí, že teď se blogu vůbec nevěnuju, ale má to prosté vysvětlení. Škola. Jak všichni víte, měla jsem tu ortézu a ve škole jsem se vždycky ukázala tak dvakrát do týdne. Už mám dosti nahnáno na komisionální zkoušky, ehm. Nicméně ortézu mi sundali a já, ač berle pořád musím mít a můj kotník při sebemenším pohybu vážně pekelně bolí, jsem se tak nějak vrátila do školy. Jenomže znáte to, dopisování testů a všechno kolem je strašně náročné a já teď vážně nestíhám. Tenhle týden píšu ze všech předmětů až na zeměpis a fyziku a co víc, i z těch mě možná budou zkoušet. Takže vážně celkem masakr, ale s tím jsem musela hold počítat.
Každopádně dneska jsem tedy byla ve škole a hle, rovnou tři jedničky! (A možná ještě čtvrtá ze čtvrtelní práce z matiky!). A k té čtvrtletce - měli jsme mít půlené hodiny, což by znamenalo, že by každý seděl sám a já bych si to nemohla s nikým zkontrolovat. (čti opsat). Ale ráno jsme se dozvěděli naprosto radostnou zprávu, že druhý učitel je nemocný a budeme mít dvě spojené hodiny matematiky! Čili jsem celou písemku doufám napsala dobře, s pomocí všech kamarádek, mmm. Tomuhle se vážně říká strašné štěstí a já jsem hrozně nadšená. Po těch necelých dvou měsících depek a nedaření se mám konečně štěstí a doufám, že to bude na dlouho.

To by bylo tedy asi všechno, co bych vám chtěla sdělit. Vůbec se mi ten článek nelíbí, ale budiž, dávám vědět, že žiju a že nestíhám a ještě k tomu, že mám konečně alespoň v té škole štěstí.
Doufám, že vám se taky daří dobře!
Majte sa (:
cat, cute, and white image
Fotka absolutně od tématu, ale ty oči jsou prostě dokonalý!

A ještě se omlouvám všem mým affs, že neobíhám, ale dneska to už asi nestihnu, tak doufám, že snad zítra!

Citáty #21 - listopad

5. listopadu 2015 v 10:31 | Monica. |  Citáty
Nemůžeš začít novou kapitolu a zároveň číst tu předeslou.

Je třeba se ohlížet na štěstí druhého, ale nemůžeme zapomínat na to svoje.

Ať prožíváte časy dobré nebo zlé, je to jediný čas, který máte.

Pokud budeme lidi pořád soudit, nebudeme mít čas je milovat.

Život nás často postaví do situací, které se nám nelíbí a které si přejeme, aby se změnily. Nechápeme přitom ale to, že jsme se v nich ocitli proto, abychom se změnili my.

Bez našeho svolení nám nikdo nemůže ublížit.

Je lépe litovat, že jsme něco zažili, než litovat, že jsme nezažili.

Nikdy od nikoho nic neočekávej a nikdy nebudeš zklamán.

Člověk nemusí vlastnit to, co miluje. Skromnému člověku stačí vědomí, že to milované žije.

Nikdo neprojde tvým životem náhodou.Všichni ti něco dají.Bůh ti nepošle osoby, které chceš,ale osoby, které potřebuješ na tvé cestě potkat.Někdo ti pomůže, někdo zas ublíží.Někteří tě budou milovat a po nějaké době tě zase opustí.Všichni, ale úplně všichni zanechají stopu v tvém srdci, ať už dobrou a nebo zlou, která tě donutí na ně občas myslet.Protože jen díky těm, kteří přišli a odešli se staneš takovým, jakým máš souzené být.

Arrivederci Italia!

2. listopadu 2015 v 15:44 | Monica. |  Diary
Ciao ragazzi!
Tak už jsem doma. Vlastně už od soboty, ale nálada na psaní vůbec nebyla. Což ostatně není ani teď.
Už mi s tou ortézou teda vážně dochází trpělivost, takže se připravte spíš na stěžování na můj nynější život, než na článek o Itálii.
Protože v Itálii se toho vlastně moc nedělo. Co taky takový člověk s ortézou dělat může, že? Tři dny jsem proležela na posteli a zbylé dny jsme se šourala po městech, eh. Jediné, co z toho mám, jsou asi ty krásné výhledy z auta. Podzim tam je opravdu nádherný a musím se tam určitě minimálně jednou znova podívat. Zdravá.
A taky jsem viděla šikmou věž v Pise. A městečko Volterra, o kterém je zmínka v Twilight (Volturiovi).
Fotky vám sem někdy dám.
Někdy.
Haha.
Až to bude všechno jednodušíí.