Září 2015

Paranormální a nevysvětlitelné jevy #5

28. září 2015 v 15:26 | Monica. |  Ostatní
Dneska bych opět chtěla přispět do mé "série" článků o paranormálních a zvláštních místech.
Už je to docela dlouho, co jsem narazila na článek o městě Pripjať na Ukrajině a řekla jsem si, že o tom musím zjistit něco víc a podělit se s vámi.
Město leží v blízkosti elektrárny Černobyl, postaveno bylo roku 1970 a opuštěno dva dny po výbuchu elektrárny, 28. dubna 1986. Přezdívalo se mu "město mladých", neboť v něm žili převážně zaměstatnci elektrárny, dnes se mu přezdívá "město duchů".

Pripjaťský bazén.
Z města se chtělo udělat muzeum, ale díky stále vysoké koncentraci radiace se nápad neusktuečnil. Dnes je město zcela opuštěné, žijí zde pouze malá i větši zvířata, kterým se v radioaktivních oblastech kupodivu daří.

Lego house

26. září 2015 v 14:22 | Monica. |  Music
... I'm out of touch, I'm out of love...
... I think I love you better now...
Tuhle písničku už znám docela dlouho, ale nikdy jsem jí neposlouchala. Jenomže mi ji kamarádka nedávno poslala a já se naprosto zamilovala do toho refrénu. I think I love you better now. Musím to poslouchat pořád.

(A jenom pro info, na kotník mi dali nechodící ortézu a berle, takže nemůžu skoro nic dělat a z těch berlí mě bolí všechno, jenom ne ten kotník. Vážně by mě nikdy nenapadlo, že to bude taková makačka. Važme si svého zdraví, fakt. Protože možná celý měsíc chodit jenom po jedné noze, mít celý podzim v prdeli a všechny akce zrušený, to vážně nikomu nepřeju.)

A nebo možná stále existuje.

24. září 2015 v 15:49 | Monica. |  Diary
Přísahám, že tohle je poslední článek o něm na dost dlouhou dobu. Nicméně teď se zase stalo něco (dokonce víc věcí a ne jen o něm), které chci napsat.

Nechci psát, že věci, o které jde v posledním článku se úplně změnily a všechno se vyjasnilo. Ale vlastně částečně ano. Zkrátka a jednoduše, stejně tak jako minulý rok, mi poslal na facebooku pozvánku na jeho oslavu narozenin. Upřímně řečeno byla jsem vážně naštvaná, protože mě poslední třičtvrtě rok úplně ignoruje a tak jsem se neudržela a prostě mu napsala, jestli to myslí vážně. Tím se chat s ním vyhoupl zase na přední příčky a já z toho měla radost, hehe. A co odepsal? Že ano. Já odpověděla, že se skoro ani neznáme a bla bla a on, že mám vzít hodně kamarádek a přijít. A dokonce si mě i všimnul v sobotu na tom jejich představení! Avšak docela mě překvapila moje reakce, protože zezačátku jsem sice byla rozklepaná jako ta malá primánka, která si s ním občas psala a měla jsem radost z toho, co mi napsal, ale na konci už jsem ani nějak nechtěla pokračovat v konverzaci, tak jsem naši úžasnou debatu završila zprávou "tak super". Ehm. Ale možná, že se tím spousta věcí vyřešila. Třeba jsme si napsali, že se budeme zdravit a něco si občas řekneme. Ale kdo ví, jak to bude? Nicméně teď je to všechno takové neutrální. Nezabývám se tím, koho nechci nebo chci a jestli ten dotyčný existuje či ne. Prostě tomu nechávám volný průběh a to je fajn.

Autumn

A teď úplně od tématu. Ráda bych se s vámi podělila s mými dnešními faily. Napíšu to velice stručně. Na tělocviku jsme hráli florbal a asi tři minuty po začátku mi kamarádka nechtěně dost velkou sílou vlepila míček přímo do ksichtu, přičemž asi minutu a půl na to jsem se jaksi zamotala do druhé spolužačky a (ne)slušně řečeno hodila držku. Jenomže jsem si při tom udělala něco s kotníkem, takže jsem si ho zbytek hodiny chladila pod studenou vodou ve sprchách. Nu a pak jsem se ještě natáhla na schodech. Jinak ten kotník mám pěkně oteklej, tak jsem zvědavá, co z toho vyleze.

Pak si ke mně ještě v autobuse cestou domů (mimochodem bylo docela náročný do něho vylézt :D) sedla jedna paní, která pořádala lyžarské kurzy a já na ně jako malá jezdila. Tak jsem se asi půl cesty odvažovala jí oslovit a pak jsem to konečně udělala, tak jsme si pěkně popovídaly o jejím sexy synovi, dokonce i o D., o kterém je především tenhle článek (protože z těch našich končin se znají tak trochu všichni se všema) a bylo to takový milý a příjemný.

Takže to by byly moje novinky za poslední dny a slibuju, že příští článek už bude o něčem jiném! (Jenom si na to musím udělat čas no...)

x | via Tumblr
Majte sa!

He doesn't exist anymore.

20. září 2015 v 18:42 | Monica. |  Diary
Tak jsem ho včera viděla. Ale co o tom mám napsat? Vůbec nevím. Přemýšlela jsem o tom celou sobotu i neděli. A k čemu jsem došla? Že nevím. Ve všem je teď strašnej zmatek a já se v tom nevyznám.
A možná jsem nakonec došla k tomu, že toužím po někom, kdo už neexistuje.
Je vtipný o něm psát a říkat, že se změnil, když jsem ho ani nikdy pořádně neznala. Dřív jsem ho viděla v některých situacích, jak se chová, co říká nebo co píše. A vytvořila jsem si díky tomu jakéhosi člověka, kterým možná ani nebyl. A toho jsem chtěla, strašně moc jsem ho chtěla, a pořád chci. Jenomže když ho vidím teď, mám pocit, že se dívám na někoho cizího. Na někoho, kdo mi vůbec nic neříká. Občas jsem i odvracela zrak, jak trapnej mi v tu chvíli přišel. A přitom tohle všechno jsem na něm vždycky milovala. Je to zvláštní, vzhledem k tomu, že když se podívám na jeho facebook nebo přečtu jeho status, pořád ho moc chci. Ale když ho pak vidím v reálu, tak nic. Vůbec nic. Je to těžký vysvětlit, protože tomu sama nerozumím.

so empty.
Stačí se jen podívat na jeho profilové fotky od chvíle, kdy jsem ho poznala až do teď. Vidím ten zlom, tu změnu, kterou prošel. A přitom to vidím jenom zvenku, ale mám pocit, že se změnil i vevnitř. A zase jsme u toho. Je to blbost, protože jsem ho nikdy neznala. Jenomže pro mě dřív byl něco nadpozemského, něco úžasného a kvůli tomu jsem ho měla ráda. Teď už ho tak nevidím, ale mám pocit, že jsem se zasekla někde v tom bodě, kdy jsme si ještě psali. Pořád chci toho starého. Pořád se mi zastaví srdce, když slyším jeho jméno nebo jedu autobusem a sedím na místě, kde sedívá(l) on. Ale to všechnno je kvůli tomu D., který byl zhruba před rokem.
Sakra, já tomu vůbec nerozumím. Nechápu to. Jsem úplně ztracená a píšu blbosti. Ale je v tom takovej zmatek. A dokud ho neuvidím ještě jednou, tak v tom ten zmatek bude. A já ho neuvidím dost dlouho. Možná až do listopadu. Možná nevydržím s tímhle prachpodivným pocitem žít necelé dva měsíce. Ale co mám dělat?
Pořád přemýšlím, jestli by bylo něco jinak, kdyby tam byl sám. Vždycky to bylo jiný, když byl sám než když byl s partou kamarádů.
Včera jsem si myslela, že je konec. Opravdový konec. Ale pak mi došlo, že vlastně ne. Že prostě chci toho už neexistujícícho D., kterého jsem si možná jen naivně vymyslela ve svojí hlavě. A je neuvěřitelně těžký se ho zbavovat. Je to, jako byste milovali mrtvého člověka. Ale je to ještě horší, protože když je mrtvý, víte, že už tu doopravdy není a nikdy už ho neuvidíte. Ale v tomhle případě si nejste jistí. Já nevím, jestli se ten, koho chci, neskrývá někde hluboko pod tou nynější obálkou.

Vždycky mám pocit, že přesně vím, co napsat do další věty. Ale pak se k té větě dostanu a najednou mám v hlavě prázdno.
Tenhle článek je divnej. Ale přesně takhle to teď vypadá v mojí hlavě. A to je sakramentsky nepříjemný.

Autumn Is Coming .. | via Tumblr

Všechno se mění.

15. září 2015 v 15:34 | Monica. |  Diary
Nepotkala jsem ho, ale to je jedno. V sobotu ho uvidím stoprocentně.
Nicméně o tom jsem psát nechtěla... Ta akce, která byla v sobotu, byla fajn. Ale fajn je dost málo na to, jak moc úžasný to bylo před rokem. Bylo tam tak čtyřikrát víc lidí a celkově se moc nic nedělo, ale viděla jsem bývalý spolužáky a tak.
Ono je strašně divný chodit přesně po tom místě, kde se před rokem stalo něco tak ultra skvělýho, jenomže vy tam teď stojíte o rok později, úplně sami, s Fantou v ruce a jenom vzpomínáte. Chodili, nebo spíš vráželi do mě lidi, ale já jenom stála a přiblbě civěla na tu vyprahlou trávu, po které jsme loni do půl druhé ráno tancovali a skákali s o pět let staršíma klukama. Vzpomněla jsem si na to, jak si nás "přivlastnili", když nás začal obtěžovat jeden chlap. Já byla tak neuvěřitelně šťastná, strašně moc šťastná. Jenomže to bylo před rokem. A rok je dost dlouhá doba. Najednou jsem ten den viděla celej od začátku do konce, vzpomněla jsem si i na maličkosti, které jsem skoro zapomněla. A hrozně moc jsem to chtěla zažít znova.
Potom jsem se otočila směrem k lavičkám a stolům, před kterýma jsem loni šla s kamarádkama a najednou spatřila jeho potutelný úsměv, schovávající se za malinovkou. Ale ten tam tentokrát taky nebyl. Místo toho jsem se usmála na pár opilých chlápků, kteří se schovávali za pivem.
Celej ten den byl zvláštní. Ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem tam šla. Možná pro mě nebylo dobrý si až tak moc zavzpomínat, ale já chtěla stát zase na tom místě. Na té samé akci, možná i ve stejný den.
Celkově, za tu dobu, co jsem na gymplu, je všechno tak nějak stejně jiný. Všechny události a akce se každý rok opakujou, ale je zvláštní pozorovat, jak je to poaždé jiný, s jinýma lidma, jinýma myšlenkama a pocitama. A občas by bylo skvělý si to zopakovat přesně stejně ještě jednou, ale to bohužel nejde...

Nu což, třeba to za rok bude ještě lepší. Třeba za rok bude všechno nejlepší.
Ale proč až za rok? Proč to nemohlo být teď...?

Jinak se moc omlouvám, ale chci se hodně věnovat škole, alespoň teď ze začátku a tak vůbec neobíhám. Napravím to, slibuju!

Los recuerdos nos destruyen..

Zas a znova

12. září 2015 v 10:24 | Monica. |  Něco z mých myšlenek
Je toho teď strašně moc. Znáte to, škola, kamarádi, všechno. Ale to by mi ani tak nevadilo, jen kdyby se to zase nevrátilo.

< never. >essay
Celý prázdniny jsem o něm prakticky nepřemýšlela, podařilo se mi ho zastrčit do nejvzdálenějšího koutu mojí mysli a prázdniny si užít. Ulehčoval mi to i fakt, že jsem byla téměř pořád na místech, která s ním nebyla ani úzce spojená. A jsem vážně ráda, že se mi to povedlo. Alespoň na ty prázdniny. Protože teď je to tu znova. Takhle to bylo vždycky. Skoro jsem o něm přestala přemýšlet, jenomže přesně v ten okamžik, kdy už jsem myslela, že je to za mnou, se někde objevil. V autobuse, ve škole, na chodníku. A já ho zase nemohla vytěsnit z hlavy. Ovšem tentokrát mi k tomu stačilo jenom jít do školy, ani ho nevidět... A to mě docela děsí. Každý den jezdím autobusama, kterýma jezdil a asi ještě jezdí on. Chodím do školy, kde předloni maturoval. Procházím se po stejných chodbách, sedím ve stejných učebnách, možná i na stejné židli. Jenomže to je minulost. Ale i tak ho pořád vidím na těch chodbách. Jak jsem tam stála a jenom si ho prolížela. Jak jsem o něj jednou málem zakopla, když seděl na zemi a já se zběsile řítila chodbou. Všechno mi ho tam připomíná. Úplně všechno. Profesoři, které měl on, hlavně čeština. Tělocvična, kde to celé začalo. Je to šílený.
Nejhorší je, že jsem asi po roce četla naší konverzaci, vlastně ani ne celou, je to pro mě docela tabu. Taky je to minulost a já se do ní touhle formou nechci vracet. Ale nedalo mi to a pár zpráv jsem si přečetla. Nechápu to. Skoro už jsem zapomněla, jak na mě byl hodnej, i když jsem byla ta malinká primánka. Jak mě zval na jejich představení, povídal si se mnou o psaní, o jeho povídkách, o našich společných profesorech. Přijde mi to až neuvěřitelné, skoro jako bych si to vymyslela. Nemůžu uvěřit tomu, že se mi to vážně stalo. Přijde mi to jako sen. Zapomenutý sen.
Jenže nic z toho, co bylo, už není. A mě dochází trpělivost pořád čekat na něco, co se nestane. Nebaví mě už pořád koukat kolem sebe, jestli tam náhodou opět po třech měsících na pět minut nebude.
Problém je, že přesně tohle pořád dělám.
A nevěřím tomu, že by byl konec. Protože se pořád stávají takové "náhody", které mě nutí o tom přemýšlet. Které jsou stejně tak neuvěřitelné jako tohle všechno. Jako ten celej rok a půl. Jako on. Věřím, nebo možná jenom doufám, že ještě něco bude. A že to NĚCO bude lepší, než všechno to, co se už stalo.

Možná ho dneska uvidím. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale pokusím se o to. Je to po dlouhé době nějaká reálná příležitost. A těším se na to, i když by tam nebyl. Protože minulý rok tahle akce byla legendární a sice je mi jasné, že tenhle rok je a bude všechno jinak, ale stejně, bude to super. A pokud tam bude on, tak to bude nejlepší. Třeba zase bude sedět u stolu s malinovkou a potutelně se na mě usmívat, kdo ví? Nechám se překvapit (:

(Pro znalce - je to stále jeden a ten samý "maturant" neboli D., heh)

♡

Holidays 2015

9. září 2015 v 14:30 | Monica. |  Ostatní
Možná se divíte, proč takový článek píšu až teď, ale odpověd je jednoduchá. Byla jsem nemocná a tak jsem si prázdniny prodloužila o více než týden (do školy jsem šla konečně až včera) a navíc jsem si chtěla nechat trochu uležet všechno to, co se o prázdninách stalo, abych o tom mohla psát objektivněji. Abych se přiznala, dost se na to těším, protože sama už si skoro nepamatuji, co jsem o prázdninách všechno dělala. Nenutím vás to číst, bude to asi trošku víc písmenek, ale píšu to především pro sebe.

→ 27. června - 3. července - to jsme byli na kouzelnickém soustředění. Na tom samém místě jsme byli i minulý rok a tak to nebylo až tak super, protože jsme dělali vlastně skoro stejné věci, jezdili na ta samá místa a tak už jsme si to tolik neužili, ale s partou kamarádů je sranda vždy a všude. Takže na to taky pěkně vzpomínám, jenom o tom nemám tolik co napsat, protože tam nebyl žádný hodně silný zážitek. Vlastně možná bowling, to bylo vážně dobrý.

Tahle fotka už na blogu sice je, ale jen tak pro připomenutí.

Holiday photos #3

6. září 2015 v 11:02 | Monica. |  Photos
Dneska bych vám konečně chtěla ukázat pár fotek z dovolené na Lefkadě. Ale nejdřív bych ráda napsala pár slov o včerejším odpoledni.
V červenci jsem psala o jedné dovolené, kde byl můj kamarád T. se kterým jsme se tam začali hodně bavit. Nu a včera jsme jeli k nim na návštěvu vrátit běžky (ale to vůbec není podstatné). Já jsem pořád tak trochu nemocná, ale to je taky vedlejší. Vytáhl mě ven a prošli jsme snad celé město. Ukázal mi nádhernou vyhlídku, cestu podél řeky a skončili jsme na dětském hřišti, hah. Ale bylo to fajn, pěkně jsme si popovídali a tak. Vlastně jsem si i tohle celkem obyčejné odpoledne strašně užila. Sice jsem večer byla děsně utahaná a bolely mě nohy, protože jsem předtím týden ležela :D. Ale i tak to stálo za to. Chtěla bych si to co nejdřív zopakovat, ale pochybuju.

Nu a teď už se vrhneme k těm fotkám. Nejdříve ze všeho přidám jednu, která je z července, ale zapomněla jsem jí přidat.

Bohužel není nijak moc kvalitní, ale mě se docela líbí.

Tahle fotka je z mobilu z letadla a z instagramu, heh. Ale moc se mi líbí.

Citáty #19 - září

4. září 2015 v 14:50 | Monica. |  Citáty
Brzy bude dávat všechno perfektní smysl. Zatím se směj všem těm zmatkům, usmívej se přes všechny slzy. Ale hlavně nezapomeň, že všechno, co se děje, má svůj důvod.

Někdy to chce smutek, abychom poznali štěstí. Hluk, abychom ocenili ticho a samotu, abychom si vážili přítomnosti toho druhého.

Někteří lidé zůstanou navždy v tvém srdci, ale ne v tvém životě.

Jednoho dne budeš pro některé lidi jen vzpomínka, tak udělej všechno proto, abys byla ta nejkrásnější.

Štěstí není na konci cesty. Štěstí je ta cesta.

Někdy je těžké myslet reálně, když ti každý vypráví pohádky.

Jediným problémem se sněním je probouzení.

Lidé se mění ze dvou důvodů: Buď se už natolik poučili, že sami chtějí, a nebo byli natolik raněni, že musí.


Když má někdo štěstí

2. září 2015 v 18:42 | Monica. |  Diary
Myšleno ironicky.
Co já bych dala za to, abych teď mohla chodit do tý podělaný školy!
Zkrátka jsem nemocná. Naštěstí už jsem celkem v klidu, ale ještě včera mi hrozila mononukleóza (což se podle výsledků díkybohu vyvrátilo).
Jenomže mi pořád není dobře a prostě nemám chuť nic psát. Celkově mě dost mrzí, že nemůžu být první týden ve škole. A upřímně řečeno jsem v pondělí a úterý myslela, že postřílím všechny, kteří si stěžovali, že jdou do školy.
Kristepane buďte rádi, že jste zdravý. Jediný, co já teď dělám je, že buď spím, jim rohlíky nebo bánany, piju a spím. Super náplň života, no ne?
Fakt už mi z toho hrabe, za dva dny jsem viděla celou první sérii Teen Wolf a ještě půlku druhý, hah. Už chci tak strašně ven, když je konečně pěkně a neupeču se hned, jak vylezu dva cenťáky před dveře.

Nějak nevím, co bych vám tu měla vyprávět, protože momentálně se vážně nic neděje. Jak by mohlo, že? Jenom jsem chtěla říct, že pořád ještě žiju.

Tak se mějte a užívejte, že jste zdravý!
♡