Červenec 2015

Moje oblíbená pohádka

30. července 2015 v 10:20 | Monica. |  Challenges
Přednastaveno.
Dneska jsem se rozhodla posunout se v mojí challengi zase dál a tentokrát bych vám měla říct něco o mé oblíbené pohádce. To bude docela jednoduché, protože já oblíbenou pohádku nemám.
Nedá se říct, že bych pohádky přímo nesnášela, to vůbec, jenom k ním většinu času nechovám zase takové sympatie, jako mnozí. Všechno je to vlastně o jednom - muž, žena (většinou princezna), zamilují se do sebe a žijou spolu šťastně až do smrti. Jenomže v životě to takhle není a to mi vadí. Falešná iluze. Ovšem neříkám, že i já někdy nemám náladu si takovou pohádku pustit. Občas je to fajn útěk z reality.

Paranormální a nevysvětlitelné jevy #4

27. července 2015 v 11:20 | Monica. |  Ostatní
Tyjo, po méně než půl roce! Nicméně teď se naskytl takový pěkný objekt, o kterém bych chtěla napsat. Tím objektem je zřícenina Nový Herštejn. Napadlo mě to právě, když jsme se tam šli minulý týden podívat. Na internetu jsem se o zřícenině moc nedozvěděla, avšak místní rodáci nám k tomu něco řekli a já si to (doufám) zapamatovala. Ještě bych chtěla upozornit, že všechny fotky zde v článku, jsou focené mnou.
První věc, kterou chci zmínit je, že k zřícenině se váže následující pověst.

Omlouvám se za kvalitu, ale jde tu o ten text, ne o kvalitu.

Výlet na koupák

22. července 2015 v 17:43 | Monica. |  Diary
A tak se stalo, že jsem po třech letech byla ve veřejném bazénu.

S kamarádkou jsme si tenhle výlet naplánovaly už v pondělí, když jsme se trochu bavily o městech v okolí a dozvěděly se, že dneska má být 36 stupnů. Domluvily jsme se již na devátou hodinu ranní, protože jsme žily v mylné představě, že to ještě nebude takové horko. Samozřejmě jsme musely jet co nejdál a tak jsme si vybraly koupaliště v Kralupech nad Vltavou, což je od nás přes hodinu autobusem (ale ona i ta hodina docela uteče).
Jakmile jsem vytáhla nohu z domu, došlo mi, že naše domněnka "ráno v devět nebude vedro", asi úplně nevyšla. V prvním autobuse to docela šlo, protože jsme jeli asi jenom deset minut. Zato ten druhý byl teda pořádná výhen. Ale abych pravdu řekla, na tu cestu jsem se dost těšila, protože mám ráda jízdy autobusem někam, kde jsem nikdy nebyla (v Kralupech jsem teda samozřejmě byla, mám tam i kamarády, ale nikdy jsem tam nejela busem), takže jsem si cestu docela užila. Koupaliště je vcelku nově zrekonstruované, takže se mi to tam strašně líbilo. Voda nebyla ani horká, ani studená, což bylo úplně ideální. Ráno tam ani nebylo tolik lidí. Na oběd (nugetky s hranolkama, aww) jsme si teda chvilku počkaly, ale to se dalo čekat. Až někdy později odpoledne se to začalo plnit lidma a když jsme v půl čtvrté odcházely, byla tam hlava na hlavě. Navíc jsem si spálila asi úplně všechno, co se spálit dá, včetně mého zadku, eh. Ale i tak to bylo strašně příjemný a určitě plánujeme zajet tam ještě aspon dvakrát do konce prázdnin.
Jak jsem tam tak seděla, tak mi došlo, že tohle jsou prostě bombový prázdniny. Že tohle byla vždycky moje představa prázdnin a minulý rok jsem si jí v žádnym případě nesplnila. Ale tenhle rok jo, a za to jsem strašně moc ráda.
Pokud máte tohle koupaliště alespon trochu blízko, tak se tam určitě jděte podívat (pokud jste tam nebyli), je to tam super.

Nu a co v tom vedru děláte vy?

weheartit
Majte sa!

Týden v přírodě

19. července 2015 v 18:02 | Monica. |  Diary
Taková vzpomínková písnička.

Jakmile jsme po tomhle nádhernym týdnu vjeli zpátky do Prahy, chtělo se mi brečet. Strašně moc brečet.
Celou dobu jsme byli ve vesničce zvané Bozdíš, kousek nad Domažlicema, kde je počet stálých obyvatel 2 a domů asi 15. Nicméně bylo to vážně krásný. Internet jsem za celou dobu viděla jenom na pět minut a vůbec si nestěžuju. Bylo mi nádherně.
Každoročně (už asi šest let) jezdíme s takovou partou, čtyři rodiny, do chalup po celé republice. Dva kluci v mém věku, jeden kluk (9) a jedna holčina (11). Pokaždé je to docela legendární, ale tentokrát to absolutně překonalo laťku minulého roku. Největší zásluhu na tom měl asi fakt, že jsme my čtyři (bez malého devítiletého T.) byli spolu na pokoji (což byl od rodičů docela riskantní kousek, heh, neví, čeho jsme schopni). Každopádně budu psát převážně o večerech, které jsme trávili v naší posteli (eh, ne, nic se nestalo, vzhledem k tomu, že nikomu z nás nebylo 15! :D).
Nicméně tam samozřejmě byl jeden kluk, dejme tomu také T., kterého znám už těch dobrých sedm let a vždycky mě to k němu nějakym způsobem táhlo. Přitom on ani tolik hezkej není. Má bráchu, skoro dvacetiletýho, na kterýho se holky taky lepí (ten s náma dřív jezdil taky a taky se mi líbil, achjo), tak nevím, asi to maj v rodině, eheh. Minulý rok s náma nebyl, ale mám takovej dojem, že tentokrát jsme si to asi dostatečně vynahradili. Protože dvě noci v mojí posteli (usnul asi po pěti minutách a ještě celou noc chrápal... jak romantické, že :D), neustálý šahání na můj zadek a ležení na jeho rameni, mi asi absolutně stačilo. Je to víc, než jsem si kdy mohla přát, a přece jenom bych chtěla ještě víc. Ale takhle to chodí, no. Uvidíme se asi až za rok, při velkym štěstí po prázdninách a při ještě většim štěstí bych za nim zajela třeba příští týden. Jenomže on o holky zřejmě nouzi nemá, žejo. A navíc i když bych přijela, už nikdy to takovýhle nebude. Ale pamatuju si, že takhle naměko jsem z něj byla každý rok. Ono to zase brzo přejde a opět budu chtít jen a jen pana D. (už vim, jak to v mojí hlavě chodí... pan D. je tu stále, jenom vždycky někdo přijde a po pár týdnech, možná měsících zase odejde). Ale tohle zkrátka nemění nic na tom, že to byl naprosto úžasný týden, úžasný prázdniny.
Sice nebydlím v Praze, ale deset minut od ní a i tady je to tím městem dosti poznamenané, takže týden v přírodě je pro mě jako poklad. A vždycky když se vrátím, se jen uvrdím v tom, že ta Praha prostě hezká není a nebude. Nikdy se sem ráda vracet nebudu, i když doma je samozřejmě doma.
Teď si užiju týden doma, utápějíc se ve vzpomínkách. Poté jedu na taneční tábor (kam on sakra mohl jet taky, ale nejede!) a pak mě ještě čeká čtrnáct dní doma a Řecko, ale o tom zase někdy jindy.
Mimochodem jsem doma asi šest hodin a už jsem se dvakrát stihla rozbrečet, jak hrozně mi to chybí.

Fotek bude ještě hromada. Tohle je rybník, kolem kterého bylo těch patnáct domů vesnice (:D).

Tak alespoň doufám, že vy si to hnusný teplo užíváte. Já se mám vlastně taky teď fajn. Ale... no, znáte to. Majte sa!

Holiday photos #1

17. července 2015 v 10:30 | Monica. |  Photos
Přednastaveno.
Prohrabávala jsem se fotkama ze "soustředění" a došla jsem k závěru, že bych vám některé mohla ukázat. Není jich moc, protože jsem skoro nefotila, asi až poslední den (:D). Trochu jsem je i upravila, protože jsem se nudila, heh.

Tahle fotka není až tak zajímavá, ale na tu budovu jsme měli celý týden výhled. Přišlo mi to jako dobrej objekt na focení, ale asi by to bylo lepší vevnitř no... (ale dostat se tam nedá)

A tohle je jediná neupravená fotka.

Citáty #17 - červenec

14. července 2015 v 11:00 | Monica. |  Citáty
Přednastaveno.

Cíl musí člověk znát dřív než dráhu.

Piš dopis, když se rozčílíš, do obálky ho však vlož až druhý den.

Nikdy nejsme tak daleko od toho, po čem toužíme, jako tehdy, když to vlastníme.

Každý, koho potkáš má roli ve tvém příběhu. A zatímco někteří mohou mít kapitolu, jiní odstavec a většina z nich nebude víc než naškrábaná poznámka na okrajích, jednou potkáš někoho, kdo se stane tak moc důležitým ve tvém životě, že použiješ jeho jméno jako nadpis.

V životě je každý konec novým začátkem.

Neměli bychom hledat chyby na druhých, pokud si neuvědomujeme ty svoje.

Ne všichni, kteří vypadají šťastně, šťastní opravdu jsou. Mnozí se totiž smějí jen proto, aby neplakali.

Je těžké čekat na něco, když ani nevíš, jestli se to někdy stane. Ale o mnoho těžší je vzdát se toho, když víš, že je to všechno po čem toužíš.

Nikdy už nebudeš mladší než jsi dnes a zároveň jsi nejstarší než jsi kdy byl.

Obyčejně neobyčejné chvilky

10. července 2015 v 18:55 | Monica. |  Něco z mých myšlenek
Sedím v parku. V Praze. Svítí Slunce a já poslouchám písničky. Je příjemně. Vlasy mi mírně rozcuchává letní větřík. Pozoruju děti hrající si s lodičkami na vodě. Jedna teď připlula až ke mně. Jejich rozesmáté rodiče. A ač je to neuvěřitelné, mám z nich tak nějak radost. Kolem projde slečna se psem. V teplákách a nenamalovaná, pousměju se. Ono je to ještě možné. Přesně tohle jsem potřebovala. Sama, sednout si někde v parku, kde se lidi smějí, mají radost. A já s nimi. Někdo se na mě usmál. Je tu krásně. Jenom ty paneláky v pozadí to trochu kazí, ale to je život. Praha. Většinou si přeju být s nim, ale dneska ne. Teď ne. Jsem šťastná sama, tady. Usmívám se jako idiot. A projednou je mi úplně jedno, že na mě všichni koukají. Tohle je moje chvíle. Nechci domů. Mohla bych tu trávit hodiny.
A najednou vím, že do tohohle parku se vždycky budu ráda vracet.

Foceno na mobil. Park Přátelství.


Užívání prázdnin

8. července 2015 v 12:26 | Monica. |  Diary
Zrušte ty názvy článků, to fakt nejde.
Nuže, jak už jste si zřejmě někteří všimli, včera jsem nastavila nový design. Nejsem s ním úplně spokojená, ale vzhledem k tomu, že jsem ho patlala asi hodinu (ač to tak nevypadá, ale ještě jsem upravovala obrázky a tak dále), tak už vážně nic jiného dělat nehodlám. Na druhou stranu z toho jde taková ta letní energii, za což jsem ráda. Menu jsem sice dost odflákla, ale mě se to takhle líbí.

beautiful
Já jí sem musela dát. Je prostě strašně boží. Taky chci něco takovýho vyfotit, heh.

A jak jsem někdy nedávno psala, že si chci prázdniny užít, tak poslušně hlásím, že se mi to daří. V sobotu jsem byla nakupovat s kamarádkou, v neděli u nás byla spolužačka z Prahy, v pondělí jsem se byla dokonce opalovat na zahradě (já a opalovat?!!), když v tom mi volala ta kamarádka se kterou jsem byla nakupovat, jestli bych nešla ven. No a tak jsme šly, v tom vedru. Přijdu domů a zjistím, že mám spálený záda?! Jasně, já si záda nespálím při opalování v plavkách, ale při čtvrthodinový procházce na náměstí a zpátky. Nevadí. No a včera a dneska zřejmě budu doma, konečně. Budu pařit NHL 14 na xboxu (mimochodem jsem do toho absolutně zamilovaná) nebo se budu jenom tak povalovat. Protože v tomhle vedru se prostě nedá žít.
A co děláte vy?

Paranormální a nevysvětlitelné jevy #3

5. července 2015 v 21:43 | Monica. |  Ostatní
Eheh. Po více než čtyřech měsících mě opět přepadla chuť podívat se na něco paranormálního a napsat o tom článek. Nuže, pojďme se podívat.
Dneska se podíváme na Sanatorium Waverly Hills.

Tato nemocnice byla postavena v roce 1910, původně jako městská nemocnice města Louisville.Později však sloužila pouze pro pacienty nakažené tuberkulózou.V roce 1924 byla přistavěna další část budovy a byla tak navýšena kapacita pacientů ze 60 na celých 400.V tehdejší době nebyl na smrtelnou nemoc žádný lék. Ve snaze tuto vymoženost vynalézt bylo na pacientech prováděno mnoho bizarních pokusů. Když se zdála být veškerá snaha marná přešlo se na tvrdší metody. Nemocným se tlakem rozšiřovali plíce nebo odstraňovala žebra, aby do těla proudilo více kyslíku. Při těchto zákrocích zemřelo nespočet pacientů, jiní obrovskou bolestí zešíleli. V části nové budovy byl proto zaveden blok pro psychicky postižené pacienty nakažené tuberkulózou.

2 ROKY!!

3. července 2015 v 16:30 | Monica. |  Ostatní

Hááh, lidi, to je neuvěřitelný! Dneska, v tuto chvíli, jsou to přesně dva roky, co vedu tenhle blog.

Mám z toho strašnou radost, zatím je to nejdýl, co nějaký blog mám. A dva roky... je to docela dlouhá doba. Ještě lepší je, že ani jednou za tyhle krásný dva roky jsem blog definitivně nepozastavila. Vlastně nedávno moje kamarádka nešťastnou "náhodou" můj blog našla, takže jsem chvíli byla neaktivní, ale přes to jsem se nějak přenesla, protože zkrátka a jednoduše, bez blogu bych nevydržela. Celkově si myslím, že tenhle rok (kdyžtak si můžete přečíst i kecy, které jsem psala, když jsem slavila první rok) se blog zase posunul někam dál, i když možná ne tolik. Troufnu si říct, že s kvalitou článků je to občas možná ještě horší, takže Monico, víš, co do dalších let zlepšovat! Heh. Ale já jsem za to vlastně ráda, protože si to tu chci nechat takový... soukromý. Nechci, aby tyhle moje výplody četly tisíce lidí, prostě těch cca. 40-50 lidí za den mi stačí, taktéž s komentáři jsem naprosto spokojená. Patří vám jedno velké DÍKY! Protože bez vás bych ten blog nepsala.

Takže VŠECHNO NEJLEPŠÍ MŮJ NEJVÍC NEJÚŽASNĚJŠÍ BLOGU! (sakra, to je divný přát k narozeninám něčemu, co je jenom na internetu a ještě k tomu to tvořím já). Nicméně doufám, že tady vydržím třeba do konce světa, no.

Jako takový malý dárek udělám nový design, který už tu vážně potřebujeme, ovšem bude to, až se vrátím ze soustředění, takže přístí týden, těšte se! (A nebo radši ne, zase to dopadne katastrofálně).