Duben 2015

První fotky ze zrcadlovky

27. dubna 2015 v 14:36 | Monica. |  Photos
Nedávno jsem sem psala, že mám zrcadlovku. Ano, opravdu je to tak. Pořád tomu nějak nevěřím a mám pocit, jako bych ji měla jen půjčenou, heh. Mám teda Nikon D7000 (od táty kamaráda). Co se týče kvality fotek, tak úplně nevím nevím. Na první pohled ty fotky vypadají docela dobře, ale když si je malinko přiblížím, jsou snad víc rozmazané, než fotky z minulýho foťáku. Ale vinu připisuju spíš sobě, než mému manžílkovi (aka tomu Nikonu). Pak mi taky docela vadí velikost těch fotek. Fakt mě nebaví všechny zmenšovat, abych je sem mohla nahrát, takže jsem vážně neměla náladu je ještě nějak upravovat, takže jsou zcela bez úpravy.
Jsem tak nějak zjistila, že bych si asi opravdu měla o tom focení něco přečíst a nedělat machra, jak dobře umím se všema foťákama. Well... inu, ale posuďte sami.
Tyjo, to je divný, že tentokrát nemusím psát "fotky nejsou focené zrcadlovkou!". A ještě mám v plánu dodat nějaké ty fotečky z Belgie a Holandska (který už jsem sem měla dát tak přes měsícem), tak se na ně těšte.


Neznámí youtubeři

23. dubna 2015 v 16:20 | Monica. |  Ostatní
Psala jsem, že chci udělat článek o youtuberech. No a tak ho tady máme.
Poslední dobou sleduju youtube ještě víc, než kdysi. Koukám vlasně převážně na youtubery pod 10 000 odběratelů a tak jsem si říkala, že bych vám je mohla představit.

Luci Greenwich

Luci sleduju už fakt strašně dlouho. Je hrozně sympatická a její videa mě většinou strašně baví. Určitě stojí za to jí dát odběr.

Dee Viddy

Dee znám díky tomu, že chodila do naší školy, eheh. Nenatáčí moc často a občas její videa nejsou úplně skvělý, ale jinak je podle mě strašně příjemná a dobře se na ní kouká.

Třeba mrkev.

21. dubna 2015 v 15:10 | Monica. |  Ostatní
Názvu si nevšimejte, jen už jsem tak mimo, že nedokážu napsat ani nějakej normální název článku.

Je strašně těžký se vrátit do toho blogerskýho života. Zvykla jsem si na to, že jsem prostě jenom přišla domů a nic nedělala. A teď mám najednou psát článek, kterej zabere třeba dvě hodiny a ještě komentovat blogy, což je další minimálně hodina k tomu. Navíc vůbec nemám nápady na články. Vlastně teď by tu jeden byl, ale ten se týká youtube (resp. youtuberů) a nevím, jestli by vás to zajímalo. Pak bych taky měla oprášit paranormální a nevysvětlitelné jevy, ale na to jsem teď moc líná.
Další věcí je, že je venku strašně pěkně a já jsem si tenhle rok řekla, že i navzdory tomu, jak nemám ráda Slunce, budu chodit ven a nebudu se doma schovávat jako minulý roky. Takže na psaní článků je ještě míň času.
Mimochodem já jsem slibovala ještě fotky ze zájezdu, co? No tak možná časem :D...

"Přijde den, kdy každý člověk pochopí, že není podstatné být perfektní, ale být šťastný."

17. dubna 2015 v 20:26 | Monica. |  Něco z mých myšlenek
Čím dál víc mě udivuje, jak se k sobě lidi vlastně navzájem chovají. Samozřejmě že bych lhala, kdybych řekla, že mi na vzhledu vůbec nezáleží, protože každému alespoň z malilinkaté části ano. Ale nechápu, proč byćh nemohla mít ráda kluka, který nemá břišáky, nemá vlasy jako smeták a nevytahuje se, jak ojel za rohem pět holek za den. To je totiž teď in. Vážně si občas připadám jako nějakej mimozemšťan z planety divných, co se týče vkusu na kluky.

"Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty a přejdi jeho cestu, přejdi jeho minulost, okus jeho slzy, zažij jeho bolest, radost, přejdi roky, kterými prošel on, klopýtni na každém kameni, na kterém klopýtl. Za každým klopýtnutím vstaň a jdi dál tak, jak to udělal on. A až potom můžeš chování druhých soudit a tvrdit, že někoho znáš. Ano, nesuď člověka, dokud se neprojdeš v jeho botách... až pak zjistíš, kde tlačí..."

Kolem mě je teď hodně nových lidí (což všichni víme) a v tom případě taky hodně nových pomluv o nich. Vždycky mě udivovalo, jak se lidi navzájem pomlouvají, jak se k sobě navzájem chovají, jak se smějou jiným za něco, za co nemůžou. Určitě se každy z nás, ať už jako malý, velký, mladý, starý, ohlédl za někým, kdo nebyl zrovna miss republiky a řekl si "co to proboha je". Ale pak jsou tu lidi, který si to včas uvědomí a řeknou si, jak to bylo hnusný a už to neudělají. No a pak jsou tady taky tací, kteří se smějou všem dál a dál a nikdy si to neuvědomí. Neříkám, že jsem v tomhle andílek, ale vždycky, když něco ošklivýho už z tý pusy vypustím, hned si to uvědomím a je mi to líto.

Citáty #14 - duben

14. dubna 2015 v 15:55 | Monica. |  Citáty
Úsměv je nejlepší lék. Přátele potěší, nepřátele naštve a nikdy nevíš, kdo se do něho zamiluje.

Nedostaneš výsledky, které chceš, ale které si zasloužíš.

Je hrozné, když člověk, kterého jsi měl rád, zůstane pouhou vzpomínkou...

Člověk neví, jak moc je silný, dokud se neocitne v situaci, ve které být silný je jediné, co mu zbývá.

Ve tmě vždy hledej světlo, během deště čekej na duhu a v lidech se snaž vidět jen to nejlepší.

Existují věci, které nikdy nezměníš. A snahou změnit je, ony změní tebe. (sakra, ale tohle je fakt výstižný)

Víš jak poznáš,že jsi zklamaná? Že ti je všechno jedno,jen trpíš bolestí.

Nic není hezčí, než úsměv, který bojoval přes slzy.

Nikdy nelituj že si někoho ve svém životě poznal.
Hodní lidé ti dají štěstí, od zlých lidí máš zkušenosti, ti nejhorší ti dají lekci a ti nejhodnější ti dají vzpomínky.

Je jenom jedna cesta za štěstím a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši kontrolu.

Nová Monica, těší mě.

11. dubna 2015 v 23:06 | Monica. |  Diary
Tak takhle to fakt dopadnout nemělo.
Myslela jsem, že můžeme být skupinka normálních kamarádů, chodit spolu ven, bavit se.... Jenomže je to všechno úplně jinak.
Je zvláštní, že ještě před týdnem to všechno bylo tak super, já jsem byla ta "normální" Monika a všichni jsme se normálně bavili. Věděla jsem, že vztahy mezi některýma klukama (ze zájezdu) a jednou spolužačkou nejsou čistě kamarádské, protože se jim líbila, ale nebrala jsem to nijak vážně.
Jenomže teď, jenom o týden později, je to všechno úplně jinak. Člověk si žije tak poklidně, vstane, jde do školy, přijde domů a jde spát. A pak najednou přijdou dny, kdy se vám celý život obrátí o třistašedesát stupňů a vy v tom prostě neumíte chodit.
Všechno je teď tak složitý, ve všem je zmatek a já jsem úplně jiná. Naše "skupinka" je jako začarovanej kruh.
Navíc mi asi ve čtvrtek jeden napsal, že se mu strašně líbím. Problém je v tom, že balí ještě dalších několik holek zároveň a všem to píše tak přesvědčivě. Ale o to nejde, mě se nelíbí. Jenomže je mi ho líto, protože ten jeho pohled ve škole byl fakt smutnej. No a další problém je, že mě se líbí jeho nejlepší kamarád (kterej natáčí na youtube, eheh). Psala jsem, že jsem úplně jiná - udělala jsem věc, která pro mě byla noční můrou. Já mu to prostě napsala, protože v tomhle jedinym případě jsem si byla jistá, že z toho neudělá aféru a že má rozum. Takže naše skupinka se tak nějak hodně pomalu rozpadá... Je to strašně blbá situace. Je nás asi osm, čtyři holky a čtyři kluci. Dva balí spolužačku, jeden balí mě a mě se pro změnu líbí jeho nejlepší kamarád, kterej má holku. No ne, není to úžasný?
Jsem ve stavu, kdy mi je úplně všechno jedno. Kdy mě moje kamarádka nepoznává, já sebe taky ne. Za jeden jediný týden jsem se tak strašně změnila. A docela mě to děsí.

Neuvěřitelně mi to chybí. Na tom zájezdu se mi K. prostě jenom trochu líbil. Dokázala jsem se s ním normálně bavit, aniž bych vypadala jako rajče a jakmile jsem přišla do školy, bylo to úplně něco jinýho. Ukázal se u nás ve třídě a já jsem byla rudá až na palcích u nohy. Je to všechno strašná změna a já pořád nevím, co to se mnou je. Jsem fakt úplně jiná... a je to divný. Nelíbí se mi to.

Bohužel nemám ten talent, abych uměla dobře popsat svoje pocity. Proto takovéhle články dopadají strašně a nebo aspoň tak, jak si je rozhodně nepředstavuju.

Chci zpátky, strašně moc. Protože takový už to nikdy nebude.

Untitled | via TumblrTumblr

Belgie a Holandsko

9. dubna 2015 v 18:02 | Monica. |  Diary
Slibovala jsem, že se vrátím. Tak jsem tady - ovšem nevím, jestli na dlouho.
Nikdy bych nevěřila tomu, že mi blog nebude chybět. Není to tak, že bych o něm nepřemýšlela, ale celou dobu se nutím k tomu, abych si konečně sedla na zadek a něco napsala. Opravdu nevím, jak to tu bude dál. Díky tomu zájezdu mám v hlavě ve všem strašnej zmatek a nevím, co, kdy, proč a jak dělat. Ani s tou kamarádkou jsme se o tom vůbec nebavily, takže nemůžu zaručit, že sem někdy přijde, ale to je teď jedno. Prostě, pokud tady vůbec zůstanu, budu si muset dávat větší pozor na to, co píšu.
Rozhodně bych to tu nenechala jen tak, takže pokud se rozhodnu, že si udělám větší pauzu, určitě o tom napíšu.

No to bylo jen tak ohledně blogu a teď chci napsat něco o tom zájezdu.