Leden 2015

Člověk si neuvědomí, jak rychle se něco může stát...

30. ledna 2015 v 9:54 | Monii. |  Diary
...dokud se to prostě nestane.

cloud gif Untitled This is Me | via Tumblr

Byl to naprosto normální den. Jako vždycky jsme před biologií vymýšlely, co uděláme profesorovi. Stála jsem u lavice kamarádky. A pak se to stalo. Někdo o mě zezadu zavadil, rychle jsem se otočila a viděla jenom kamarádku, jak má čelo zabodnutý v okraji lavice a leží na zemi. Měla přes to ruku a všichni jsme si mysleli, že je v pohodě. Ale pak ruku malinko odendala a začala se jí přes to valit krev a já viděla tu hroznou díru. Hrozně jsem se začala třást a běžela do nejbližšího kabinetu, kde my vynadali, proč tak strašně klepu. Vysoukala jsem ze sebe jen "kamarádka spadla a..", ta učitelka už brala další tři profesori a běželi do třídy. Kamarádka tam seděla a měla skoro všude krev. Na ruce, na hlavě, na nohách a na zemi. Byl to strašnej pohled a ještě horší pocit. Věděla jsem, že kdybych stála o pár centimetrů vedle, nestalo by se to. Nějakou jí to zavázali a odešli pryč. Nebyla jsem schopná ničeho, věděla jsem, že to není moje vina, že to ona běžela a dělala blbosti. Ale i já jsem do toho byla dost připletená. Všechny holky z toho byly docela otřesený. Hodně z nich se po půl hodince uklidnilo, ale já byla pořád úplně mimo. My nevěděli, co jí je. Mohla mít otřes mozku, mohla mít cokoliv. Ani třídní to nevěděl, někdo mu to řekl asi až po hodině. Během další hodiny přišla zástupkyně a ptala se, jestli jí to někdo nemůže vysvětlit. Řekla jsem, že já. Potřebovala jsem to všechno říct a fakt se mi ulevilo. Poprvé jsem byla v ředitelně a asi po třetí za rok a půl jsem viděla ředitelku. Kamarádku odvezli na šití a poslední hodinu si přišla pro vysvědčení a byla v pořádku. Ale nebylo to hezký. Pořád mám před sebou tu krev, za kterou jsem částečně i mohla. Tu bezmoc, když jsem nevěděla, co jí je. V pondělí odjíždíme na lyžák, kam se všichni těšíme (dokonce už i já) a co když ona nebude moct jet? Kvůli mně? Asi z toho dělám moc velký drama, ale nemůžu se zbavit pocitu, že já můžu za kamarádky rozseklý čelo. (i když i částečně vím, že vlastně nemůžu). Bylo to strašný, fakt strašný.
Jsem ráda, že jsem i v tom stresu a zmatku byla chopná zaklepat na kabinet a celý to alespoň trochu zachránit. Jak je v nadpisu, člověk si prostě neuvědomí, jak rychle a snadno se může něco stát, dokud se to nestane.
To divný vysvědčení, který mám, je pro mě najednou úplně zbytečná událost. (dvě trojky a čtyři dvojky. No, mohlo to být horší...) A stejně, je mi to jedno, po dnešní příhodě. Zdraví by mělo být vždy a všude na prvním místě.

Dneska už je pátek. (To ostatní jsem psala ve čtvrtek) a pořád mám před očima celou tu věc. Bože, kdy už se toho zbavím? Nebyla jsem ani schopná to pořádně říct rodičům. A za vysvědčení (a pak také za "záchranný" čin :D) jsem dostala If I stay a S láskou, Rosie, takže alespoň něco bylo za ten den super.

Untitled | via Tumblr Lisboa☆ .

Nejlepší písničky za rok 2014

28. ledna 2015 v 14:48 | Monii. |  Music
Ano, ano. Vážně tohle píšu brzo. Vážně teď absolutně nevím, co přidat a tak jsem skončila u nejlepších písniček, které jsem objevila za rok dvatisícečtrnáct a nejvíc jsem je poslouchala. To samý chci udělat i s knížkama, ale pššt.
Vlastně skoro všechny písničky vyšly už dávno před rokem 2014, ale já je začala poslouchat až v tomhle roce.

Under
Rok 2012, eh. Ale já tak dlouho nevěděla její jméno. Hrozně jsem se do ní zamilovala.

Plán
Od Kryštofů jsem za tenhle rok začala milovat hrozně písniček a tahle je jedna z těch nejlepších.

People help the people

Tu jsem znala už dávno před rokem 2014, ale až nedávno jsem ji začala poslouchat.

Padesát faktů o mně

25. ledna 2015 v 14:48 | Monii. |  Challenges
Jo, vážně už jsem na tom s článkam tak špatně, že píšu skoro jenom challenge. Mám rozepsanej jeden článek, kterej jsem chtěla dopsat včera, ale pak jsem na to nějak neměla náladu. Prostě nemám náladu na to psát nějaký hlubší sračky a nic jinýho mě nenapadá, takže tady zase straším s tou otravnou challenge. Padesát faktů? To bude celkem záhul. Nevymyslím jich ani deset, heh. Doufám, že vás to bude trochu bavit a že jich přečtete alespoň 20 (mě samotnou takovýhle dlouhokrátký články moc nebaví...).

1. Jmenuju se Monika. oh my god, nečekaně!
2. Studuju gympl v Praze.
3. Ale nebydlím v Praze.
4. V žádnym případě bych nechtěla bydlet v Praze (ježíší marjá, takový blbosti a to jsme teprve na začátku)
5. Když mám psát fakty, VŽDYCKY mě napadne meloun.
6. Momentálně jsem v tý mojí retardovaný náladě, kdy nevim, co píšu a nevim, co dělám.
7. Jsem doma sama. Babička se nepočítá. Nechce někdo přijít?
8. Nemám ráda (ne-li nesnáším) Slunce. Mnohem líp se cítím, když je zataženo.
9. Miluju hudbu, ale v autobuse zásadně písničky neposlouchám.
10. A když už poslouchám, div mě něco na přechodu nepřejede, protože se nedokážu soustředit na nic jinýho, než na tu hudbu. A svoje zdraví (nebo život) kvůli tomu riskovat nechci.
11. Je to teprve jedenáctý fakt a já už nevim.
12. Mám kočku, jmenuje se Linda.
13. Jako malou jsem ji brala na vodítko a venčila :DD
13. Neviděla a ještě jsem ani nečetla If I stay (aka Zůstaň se mnou), protože tu blbou knížku prostě v knihovně nemají.
14. Zítra mám jenom 4 hodiny ve škole, juch.
15. S mym vysvědčením se radši chlubit nebudu. Trojka sem, trojka tam. A to jsem měla vždycky jedničky a dostala jsem hysterickej záchvat, když mi hrozila dvojka.
16. NIKDY nedopíšu článek dřív, než za hodinu, ať je sebevíc krátkej. Musím při tom zkontrolovat stokrát facebook, ask a youtube.
17. Miluju lívance, jsem schopná jich najednou sníst třeba 30.
18. Včera jsem o půlnoci jedla popcorn a zajedla jsem ho čokoládou. Bravo, zajímavý fakt.
19. Učím se italštinu a fakt jí "chápu".
20. Už 11 měsíců se mi líbí jeden kluk, o kterym je tu psáno asi 46744x.

Winter #2

21. ledna 2015 v 14:43 | Monii. |  Photos
Na začátku ledna jsem přidávala článek se zimníma fotkama a slíbila jsem, že bude i druhá část. Tak je tady. Fotky jsou focené během vánočních prázdnin, takže ne, nemáme sníh. Bohužel. (:D)

Jako vždycky zdůrazňuju, že fotím foťákem Lumix fz150


Proč píšeš svůj web

19. ledna 2015 v 8:57 | Monii. |  Challenges
Tak, přejdeme k tématu. Proč píšu svůj web (neboli blog)? Začneme od začátku.
Od roku 2012 jsem měla nespočet blogů. Začalo to mojí dříve oblíbeou skupinou. (jinak článek o mých blogách plánuju taky, ale už asi rok a pořád jsem se k tomu nedokopala, sama si je nepamatuju). Pak jedna fanynka začala psát blog o sobě, zkrátka něco jako tohle a mě se to hrozně líbilo. Ale byla jsem ještě malá a věděla jsem, že by to dopadlo katastrofálně. Tak jsem dál hnila jako majitelka a spolumajitelka najednou třeba i pěti blogů (nechápu, jak jsem to zvládala) a k něčemu víc osobnějšímu jsem se nedostala. Začátkem roku 2013 mě ale ta skupina přestala bavit a já si konečně řekla, že budu mít svůj blog, kde budu psát o mně. No, a tak jsem tady. Vlastně si nedokážu představit život bez blogu. Psaní na blog není jen jakási povinnost, je to droga, je to součást života. A proto jsem tady už rok a půl. Neuvěřitelný. Nebýt té skupiny, o blogu ani nevím. (Eh počkat, teď jsem si vzpomněla, že bloguju mnohem dýl, měla jsem ještě dva blogy na blogspotu, tím jsem začínala). Nejlepší pocit je vypsat se ze všeho a vědět, že to někdo přečte a bude se snažit ti pomoct. Mnohdy je lehčí se svěřit cizím lidem, než svojí kamarádce/kamarádovi... A proto tedy asi píšu svůj blog.

Děkuju vám za všechno!
Untitled | via Tumblr

Perly posledního týdne

16. ledna 2015 v 20:03 | Monii. |  Něco z mých myšlenek
Ráda bych napsala pár věcí, které se v posledních dnech staly. Bude se to týkat převážně školy.
Ve středu jsme měli třídní schůzky. Mamka přijde vždycky úplně nadšená, jak nás všichni chválí. Je to neuvěřitelný, protože my den co den slýcháme samé "vůbec se neučíte, budu si na vás stěžovat". A jak líčí všechno, co o nás (resp. o mě) profesoři řekli, vždycky si uvědomím, jak moc jsem ráda, že jsem si vybrala právě tenhle gympl. Stačilo jedno rozhodnutí a byla bych jinde a určitě ne tak nadšená. Ač se to ze začátku nezdálo, narazila jsem na ty nejlepší profesory, který jsem si kdy mohla přát. Téměř dennodenně alespoň na jednoho z nich nadávám, ale jsem člověk, kterej si dokáže za hodně krátkou dobu i k téměř neznámýmu člověku vybudovat hodně silnej citovej vztah (ač si to nechci přiznat a děsí mě to), prostě i přes ty hrubý slova, který o nich říkám, když mě naštvou, je mám všechny hodně ráda. I tu nejhorší učitelku, kvůli který jsem před rokem a půl chtěla odejít. Hodně lidí by asi řeklo, že na gymplu je vztah "žák a profesor" neosobní nebo tak, ale podle mě je to spíš naopak, tedy alespoň u nás. Nedokážu si představit, jak bych se na základce úplně normálně po škole v autobuse bavila s paní učitelkou, kterou znám rok a půl. Od učitele češtiny se mamka dozvěděla, že jsem prý vyspělá, mám zajímavé zájmy a mám to v hlavě srovnaný (což mě vcelku pobavilo) a hlavně mě to dost překvapilo. V hodinách češtiny se moc neprojevuju a z pár slohů toho podle mě moc vyčíst nemůže, ale když si to myslí, ať si to myslí.

Serendipity Tumblr

Další perla týdne byla čtvrteční cesta domů, přičemž mne hned před vratama ze školy odchytl třídní, že prý je mi "v patách". A tak začal náš rozhovor. Udělá si kafe, opraví naše písemky z fyziky. "To si počtete". Úšklebek. Jak dlouho mi to trvá domů, odkud že mi vlastně jede ten autobus, co budu mít za známku. A pak tak trochu domluva na exkurzi do ústavu. Řekla bych, normální pokec. Se třídním. Není to vtipný? Fakt ho mám ráda. A dokonce víc, než jsem si doteď myslela. (je to starý chlapík, je mu kolem 50 - dobře, zas tak starej není.)
A dneska byl snad největší šok za celých pět dní tohoto týdne. V autobuse cestou domů mi najednou někdo klepe na rameno, otočím se a tam kluk, kolem 17, mě pouští sednout. Byla jsem tak šokovaná, že jsem se nezmohla na nic víc, než "dík", které možná ani neslyšel a svalila jsem se na sedačku. Celej den si vyčítám, že jsem mu sakra pořádně nepoděkovala. Za tu dobu, co jezdím autobusem, jsem se setkala s takovejma případama, který nepustili ani osmdesátiletou babičku, pro kterou byl největší problém vyjít dva schody a dneska mě pustí mladej kluk sednout? Fakt jsem z toho vedle ještě teď.
Konečně jsem si našla čas napsat něco pořádnýho, ne jen hloupej tag. Vážně se mi tohle stalo poprvé, vždycky jsem šla radši napsat článek a vykašlala se na učení, ze kterýho jsem následně dostala třeba čtyřku, ale prostě. jsem. musela. napsat. článek. Ale teď jsem to fakt drtila, potřebovala jsem vytáhnout ty moje beznadějný známky, což se mi vcelku povedlo. Jsem spokojená.
Teď nějak kolísám mezi dobrou a hodně špatnou náladou a tak nějak přežívám. Snad to po tom pololetí bude lepší.

(a mám novej design, hehe. A vůbec se mi nelíbí, ale dala jsem si s nim strašnou práci)

Untitled Infinity



School tag

14. ledna 2015 v 14:39 | Monii. |  Tagy
Dneska po cestě domů jsem si vzpomněla, že mě už někdy před Vánocema Vall zatagovala do školního tagu a já jí slíbila, že ho udělám, až začne škola. Trochu jsem na něj zapomněla, heh. Nemám vůbec sílu psát nic dlouhýho a ani na to nemám čas, takže tag vám musí stačit. Jinak už dost dlouho přemýšlím o tom, že bych udělala nový design, ale vůbec na to teď nemám chuť a ani ten čas se moc nenajde. Achjo, tenhle už je hrozně okoukanej.

Máš rád/a školu?
Ano i ne. Bylo by fajn, kdyby nás neučili věci, který stejně nikdy v životě potřebovat nebudeme.

Učíš se rád/a?
V žádnym případě.

Jaký je Tvůj nejoblíbenější předmět?
Hudebka...

Jaký je Tvůj nejneoblíbenější předmět?
Chemie, fuj.

Kolik jazyků se učíš? -vypiš
Angličtinu, italštinu a samozřejmě češtinu.

Wishlist 2014 - jak to dopadlo?

12. ledna 2015 v 15:21 | Monii. |  Ostatní
V červenci minulého roku (tzn. roku 2014) jsem si psala wishlist, co bych ještě chtěla stihnout a dokázat v roce 2014. A tak mě napadlo, že bych si to teď mohla rozebrat a zjistit, jak jsem byla úspěšná.

Jít na koncert Voxela - tak to se mi splnilo hned 18. července. Úžasnej zážitek.

Jít na koncert kapely Kryštof - tak to si pamatuju, jak jsem si to psala do wishlistu a téměř jsem věděla, že se mi to nevyplní. A hle! Několik týdnů po tom se přede mnou objevily lístky na Kryštofkemp. Byl to nepopsatelnej pocit, když jsem věděla, že si splním i ten nejlepší bod z wishlistu.

Koupit si narámek Kryštofa - tak tohle mi nevyšlo a ani mi to nevadí, už ty narámky nechci. Stejně bych je asi nenosila.

Naučit se aspoň trochu na kytaru - pravda je, že o prádzninách jsem se kytaře docela věnovala a pár věcí jsem se naučila, takže tenhle bod bych považovala za skoro splněný.

Chodit pořádně tancovat - splnila jsem si v září, kdy jsem začala chodit do Dancers 4 you.

Naučit se dobře na longboardu a jezdit na něm častěji - umím jezdit už celkem dobře, ale pořád si nejsem úplně jistá. A mockrát jsem jezdit nebyla, takže tenhle bod jsem splnila tak ze čtvrtiny.

Přečíst minimálně deset knížek - tohle jsem dala s přehledem. Přečetla jsem jich, myslím, kolem 25.

Víc chodit ven, nesedět jen doma - to nevím, jestli jsem splnila nebo ne, ale určitě teď častěji chodím někam s kamarádkama a tak, ale pořád to není podlě mých představ.

Mít do konce roku na blogu 100 článků - 161, přátelé, 161! Splněno s přehledem.

Splnila jsem 6 z 9, což je docela dobré. Na těch zbylých (jako chodit víc ven a jezdit víc na longboardu) bych chtěla v tomhle roce zapracovat a věřím, že na konci roku 2015 už budu moct škrtnout všechny tyhle body.

xx ♥ Untitled | via Tumblr
Asi jsem se zamilovala do těhlech obrázků.

Majte sa!

Paddington

10. ledna 2015 v 18:04 | Monii. |  Diary
Dneska jsem s kamarádkou byla v OCčku a v kině na filmu Paddington. Nejdířv jsme si zašly do Mekáče a já si koupila Happy meal, hihi, asi po dvou letech. No a potom jsme navštívily Terranovu, kde jsem si nutně musela koupit tu košili, kterou ted všichní mají - flanelovou, červeno-černou kostkovanou. Nu, proště víte co myslím, ne? Stála jen 219 korun, což je skvělá cena. A pak jsme si vystály frontu na popcorn a sedly jsme si do kina. K mýmu překvapení kino bylo dost plný, to jsem snad v životě nezažila. Většinou jsem tam já a maximálně 5 lidí (:D). Na Paddingtona hodně lidi chce jít a já nechápu, co na tom vidí. Vlastně jsem si ani nečetla obsah a rovnou jsem na to šla. Čekala jsem, že to bude víc vtipný. Ale bylo to roztomilý. Vždycky roztaju při tom, když se medvídek objímá s člověkem :D. Jako jo, byl to hezkej film, ale nenapnil moje očekávání. No a pak jsme se ještě koukly do Claires, kde jsem si koupila takovej bombovej obal na mobil. Prostě jsem ho musela mít.


Omlouvám se, že je to nakřivo, ale na tabletu mi to nejde upravit. Není to boží? Takovej obal jsem tak dlouho chtěla a konečně ho mám. (Za 270 kč). Člověk si někdy musí udělat radost...
Jnak se tenhle víkend táhne a potáhne v duchu učení, protože tenhle týden píšeme asi 8 písemek a skoro všechny jsou pro moje známky na vysvědčení dost důležitý.
Tak doufám, že jste můj deníček po dlouhý době přežili. Mějte se!

Citáty #11 - leden

7. ledna 2015 v 14:50 | Monii. |  Citáty
To, že se někdo pořád usmívá neznamená, že má ta osoba skvělý život.
Ten úsměv symbolizuje náděj a sílu.

Existují dva důvody, proč nedůvěřujeme lidem.
První - neznáme je.
Druhý - známe je.

Nikdo nevidí tvůj smutek ani bolest. Všichni vidí tvoje chyby.

Občas jednoduše potřebujeme vymazat všechny zprávy, fotky, číslo a jít dál. Ale není to tím, že chceš zapomenout na to, co pro Tebe ta osoba znamenala, jen se potřebuješ smířit s tím, že ta osoba už tady pro Tebe nikdy víc nebude..

Nejlepší kamarádka je ta, která ti na větu "zabila jsem člověka" odpoví "kde ho spolu zakopeme?"

Až když se podíváš smrti do očí, zjístíš, jak moc chceš žít.

Kdybychom čekali na setkání s ideálem, strávili bychom celý život v čekárně.

Život je jako být fotbalovým brankářem. Nezáleží na tom, kolik střel chytíte, lidi si budou pamatovat vždy to, co nechytíte.

Láska je jako kočka - příjde k tobě sama od sebe až tehdy, když jí přestaneš pronásledovat.