Srpen 2014

Kryštof kemp!

31. srpna 2014 v 16:59 | Monii. |  Ostatní
Rozhodla jsem se, že dneska napíšu další (nebo možná první) hodně dlouhý článek. Jak z názvu zřejmě víte, bude se jednat o Kryštofkemp. Takže předem píšu, koho nezajímá Kryštof nebo Kryštofkemp. Nečtěte to, prosím.
Začnu sobotním ránem. Před parkovištěm byla celkem dlouhá fronta a vůbec se to nehýbalo, takže jsme já s mamkou vystoupily a taťka zůstal v autě. Vzaly jsme si lístky a šly si stoupnout do další fronty na vstup. Ta se ale pohybovala rychle a za tři minutky už jsme byly v areálu. Dostaly jsme program a šly dál. Četly jsme, že pokud přijedete do dvanácti hodin, Richard (Krajčo, pro neznalce...) vás osobně přivítá. U vstupu ale nebyl, tak jsme se zeptaly jedné spoluorganizátorky a ta nám řekla, že stojí u stanu obklopen fanoušky, takže není vidět. Přišly jsme tam a fakt tam byl, Richard! Awww. Neměly jsme ale foťák, takže jsme počkaly na taťku, který přišel o chvíli později. Mezitím jsem si ještě koupila tu boží modrou mikinu Kryštofkemp, kterou mají snad všichni. Bylo tam ale hodně lidí, takže jsem si na ni chvíli počkala. Ve stánku prodávali všechno. Od DVD až po hrníčky. Následně jsem se prorvala tím davem na poslední chvíli a vyfotila se s Richardem, kterej už pospíchal na podium, ale ještě rozdával poslední podpisy a já stihla poslední fotku! Přemístily jsme se do amfiteátru, kde to celé Richard uvedl. Začal kempařským slibem, který jsme všichni zopakovali a pak uvedl kapelu Nebe. Po chvilce mě ale tahle kapela přestala bavit a šla jsem si koupit Kofolu do toho úžasnýho kelímku Kryštofkemp, ovšem záloha byla 50 kč, takže jsme následně všechny vraceli, ale jeden si nechali.


Prošli jsme si celý areál. Celé mě to dost překvapilo. V tu dobu tam ještě nebylo tolik lidí a moc nikde nebyly fronty. Každý si tam opravdu něco našel. Pro děti tam bylo atrakcí až až, takže se opravdu za celý den nemohly nudit. Stánků s jídlem a pitím tam bylo také akorát, záchodů bylo taky dost, ikdyž se pokaždé chvíli čekalo. Zkrátka všeho bylo dost. Do amfiteátru jsem se vrátila, když jsem slyšela Richarda, jak uvádí Lenny (Lenka FIlipová), na kterou jsem se vydržela dívat (a hlavně ji poslouchat) celou dobu. Po ní jsme se šli opět projít po areálu a ještě jsem si koupila klobouček. Kemp se začal plnit lidmi a fronty se trochu zvětšily, ale i přesto nebyly nijak velké. Začala zpívat skupina Mňága a Žďorp. Ze začátku mě moc nezajímali, takže jsem si šla koupit Bubble tea. Mimochodem, další plus, měli tam stánek Bubbleology! A znovu se proběhla po kempu. Využila jsem i "kempařskou poštu" a poslala dopis domů. Následně jsem si koupila kofolu a šla si sednout za mamkou, která poslouchala tu kapelu. Musím uznat, že nebyli zas tak špatní. Vydržela jsem je poslouchat téměř do konce. Byla už jen hodina do všemi vysněného koncertu Kryštofů! Došli jsme si do auta pro mikiny a chvíli tam poseděli. Když jsme se vrátili do kempu, bylo 20 minut před začátkem koncertu. Před podiem už stálo hodně lidí, takže jsem si stoupla za ně a doufala, že něco uvidím. Konečně. Přišel Richard.



Omluvil se za zpoždění (asi 10 minut), odůvodnil to tím, že v celém kempu přestala jít elektřina, takže se to muselo vyřešit. A pak už začli. Dvouhodinový koncert. Bylo to něco naprosto neuvěřitelnýho. Fotila jsem, ale koncert jsem si chtěla především užít, takže fotek nemám moc. Zpívali jsme, tleskali jsme, skákali jsme. Zkrátka úžasný. Richard "plaval". (Víte co, ne?). Byl takovej kousek ode mě!


Pauzy mezi písničkami vždycky proložil něčím vtipným... Nejde to popsat. Ta energie, co jde z pódia, je to něco neuvěřitelnýho. Nevím, kolik písniček zpíval, ale asi ve třičtvrtě na osm odešli z pódia, jakože konec koncertu. Tleskali jsem a řvali jsme asi ještě pět minut, pak Richard s ostatníma opět přišel a slíbil nám ještě tři písničky. Ty jsem si užila na maximum, protože jsem věděla, že teď už jsou to doopravdy poslední písničky. Překvapilo mě, že, nehráli Cestu. Začali jsme řvát Cestáá, Cestáá a Richard začal zpívat "Jdu cestou, necestou..polem, nepolem" a sebral se, jakože odchází. Naštěstí se pak zase vrátil a opravdu zazpíval Cestu, řvala jsem, jak nejvíc jsem mohla, skákala jsem, jak nejvíc jsem mohla a tleskala jsem, jak nejvíc jsem mohla.


Ke konci Cesty vypustili do vzduchu obrovský množství konfet a mě to připomnělo písničku "We are the champions", protože jsme tam tak stáli, Kryštofové před náma, za nima světla a nad náma konfety, které postupně dopadaly na zem. Byla to prostě show. Zážitek, na který se nezapomíná.


Téměř jsem nemohla mluvit, což se mi nikdy nestalo. Dneska už mluvit můžu, ale stejně to není můj hlas. Hned po koncertu hodně lidí odjelo, ale my ještě chvíli zůstali. Dívali jsme se na fotbal. Kryštof Vs. vítěz ve fotbale. (koho aspoň trochu zajímá kemp, ví, o čem mluvím) a pak jsme ještě chvilku zůstali u táboráku. Po deváté hodině už jsme jeli domů, protože taťka to měl celý odřídit a nechtěli jsme jet někdy o půlnoci.
Zkrátka, Kryštofkemp je ten nejlepší festival. Jak už jsem psala, všeho dostatek, nikde se dlouho nestojí. Bariéra mezi fanoušky a muzikanty tam není, takže jsem si připadala, jako kdyby Richard byl můj kamarád. Upřímně, má za to celé můj obdiv. Nechápu, jak to jeden člověk můžu zvládnout. Lítá tam od rána do večera, dvě hodiny poskakuje a zpívá na podiu, následně hraje fotbal a pak ještě třeba do tří do rána zpívá u ohně. Nechápu to. Navíc, bylo tam 10 000 lidí a hlava mi nebere, že tam nevznikl žádný konflikt, všechno proběhlo úplně v klidu. Bez ochranky. Richard je pán! Dokonce i to úžasné počasí objednal! Samozřejmě velké dík patří i ostaním členům kapely a všem organizátorům! Nikdo z nás si nedovede představit, co jeden takový festival obnáší.


Celý den byl doprovázen ztracenými dětmi, na které Richard vždycky našel něco vtipného. Heslo Plzeňského kepmu je Toušková a Jiráček, což byli dvě ztracené děti. Kdo nebyl, opravdu nepochopí. K tomu všemu je totiž Richard skvělej komik a na všechno má vtipnou připomínku.
Za dva roky se určitě na nějakém kempu znovu objevím. Kdo by měl možnost, opravdu jeďte. Stojí to za to!
Jediné malé mínus jsou kuřáci. Skoro všude někdo kouřil. Dala bych zákaz kouření a kdyby si chtěl někdo zapálit, ať jde ven, protože pro nekuřáky je to vážně velké mínus, ale dojem z celého dne mi to nezkazilo, takže.
Děkujeme Richarde! (A samozřejmě i celé kapele). Bylo to fajne jak cyp!

Určitě jsem nenapsala všechno, protože toho bylo opravdu hodně, ale to nejhlavnější tu snad je.
Videa ještě dodám, pokud se mi nějaká povedou nahrát.


Tady Toušková a Jiráček! Stojí za to...

Kecací článek... aneb milion věcí.

29. srpna 2014 v 10:14 | Monii. |  Diary
Takže zaprvé, nevěděla jsem, jestli do dát do rubriky ostatní nebo diary, takže je to v diary. Tohle je velmi inteligentní věta, aneb když mi hrabe, že?. Možná by to chtělo objasnění, proč mi vlastně hrabe...
Ráno si tak přijdu na facebook. 3 nový upozornění. Otevřu je a vidím "maturant(víme o koho se jedná, že?:D) okomentoval(a) váš přispěvěk (fotka). Dávaly jsme tam s kamarádkou fotku z metra, kde byla nějaká ženská s náma a tváříme se tam obě jak vysmátý retardi. Podívám se na ten koment a tam takový jedno slovo 'Jéééj!' hm, fajn. Díky za koment. Ale prostě... chápete?! Já dostala infarkt. Normálně si lajkujeme statusy a fotky, ale on to okomentoval?! :D Ještě k tomu v 1:35... přemýšlim, jestli nebyl totálně opilej:DD. (nemám ráda smajlíky ve článcích, ale já musela!).
Další věc je, že vás prosím, jestli byste se nepodívali na kamarádky blog. (REKLAMÁÁÁÁÁ!). Je tady. A už má připravenej další článek, takže se těště:).
Třetí věcí je, že zejtra jedu konečně na ten vysněnej Kryštofkemp! Nějak mi to porád nedochází, takže vlastně nevim, jestli se těšim:D. Doufám, že mi to zejtra dojde. Mohlo by. Rozhodně nečekejte žádný článek, ale v neděli nebo v pondělí určitě jo. Mám teď připravenejch hrozně moc článků a vůbec nevím, kdy je sem mám jako dát:D.
A (myslím) poslední věc je, něco málo o cinemacity v Letňanech. S kámoškou ze školy jsme se domluvily, že včera (:DD) pojedeme do Letňan do kina na Tři bratry. (Awww. Piškula a Klus.) Nesnáším tam tu jízdu,m protože je to skoro přes celou Prahu. Tak si koupíme lístky. Museli jsme platit 200(!!!!) korun, což mě už samo o sobě děsně nas*alo. Koupily jsme si popcorn (teda já ne, já si koupila čokoládu a kolu v tescu, abych to neměla zbytečně drahý:D). A šly si sednout. Asi deset minut před začátkem. Bylo 15:10 a film měl začít. Nic. Po dvou minutách přišla nějaká ženská a řiká: Moc se omlouváme, ale fim nám nejde pustit. Ještě to zkusíme, tak chvilku počkejte. Po další třech minutách přišla jiná babka a řiká. Ještě jednou se moc omlouváme, ale film bohužel nerozjedeme, tak kdo chce, vrátíme mu peníze nebo vyměníme lístek. Tak my totálně nas*aný, co jako tohle je? Nechaly jsem si vrátit peníze a s tím obřím popcornem vypochodovaly z kina. Sedly jsme si tam na sedačku a asi 2 hodiny si povídaly. Mezitím kolem nás prošla StyleBy Kler a já jenom jako: cože?! je to ona?! Málem jsem polila kámošku otevřenym pitím a letěla za ní s mobilem(:DD). A prej 'ahoj, ahoj, můžu se s tebou vyfotit?!:D' A ona jen úsměv a 'určitě'. Tak s ní mám fotku! Nakonec docela fajn den to byl. Potom mi ještě ujel bus před nosem, ale čtvrt hodinka čekání mě nezabila (:D).
Nakonec ty prázdniny končí celkem skvěle. Jenom za prázdniny jsem přečetla 8 knížek a do konce roku jsem jich chtěla přečíst 10, takže to určitě vyjde.

Táákže... snad jste to nějak přežili a majte sa!


TT: Ztracené vzpomínky...

28. srpna 2014 v 9:54 | Monii. |  Ostatní
Ztracené vzpomínky... jde je vlastně ztratit? Podle mě to možné je... Zestárneme a některé věci zapomeneme... Nepamatujeme si, co bylo v dětství. Jen občas nějaké okamžiky. A to ostatní jsou ztracené vzpomínky... Události, na které už si zkrátka nevzpomeneme.
Je to ale možné i v dětství. Rodiče nám připomínají nějakou věc nebo o ní mluví kamarádi a my si jí jednoduše nevybavujeme... ztratili jsme ji. Někdy bohužel ztratíme i hezké věci. Inu... z větší časti to jsou hezké věci. Negativní zážitky si obvykle pamatujeme déle...
Ovšem nejhorší je autonehoda, při které ztratíme pamět. Vzbudíme se a nepamatujeme si nic. Jak se jmenujeme, kolik nám je, kde bydlíme a kdo vlastně jsme. S tím se ztratí i naše vzpomínky. Pozitivní i negativní. Nevíme nic.
Někdy jsme ale naopak rádi, že vzpomínky ztratíme. Třeba vzpomínky na člověka, který na našem srdci zanechal jizvu. Ale upřímně.. jde vlastně vzpomínky ztratit cíleně?

Jednou však ztratíme vzpomínky všechny... a nejen vzpomínky, ztratíme život.


Summer #2

27. srpna 2014 v 10:53 | Monii. |  Photos
Zdravíčko. Rozhodla jsem se, že dneska sem hodím druhou půlku fotek. Tentokrát už jsou jen z Česka a je jich míň, protože se mi většina z nich nepovedla. Nějak mi opět docházejí nápady, takže příště napíšu asi další článek z challenge.

Ještě chci poděkovat za samou chválu u minulých fotek:) doufám, že se vám tyhle budou líbit taky.



Really? I'm happy!

26. srpna 2014 v 12:11 | Monii. |  Diary
Určitě někteří z vás četli můj wishlist. Můžu říct, že mám tak nějak všechno splněný. Když jsem psala přání 'jít na koncert Kryštofa', vůbec jsem nepočítala s tím, že by to mohlo vyjít.
Včera jsem si tak seděla u notebooku a posílala kamarádce moje fotky se Zdendou Piškulou (ona se nám zamilovala:D) a teď přijde mamka s taťkou... položí přede mě lístky na KRYŠTOFKEMP. Nejdřív jsem to tak zkoumala, protože jsem nechtěla uvěřit, že bych vážně viděla Richarda a spol... potom mi vyhrkly slzy, objala jsem mamku, objala jsem taťku, oni pak odešli a já brečela jak retard. Vždycky jsem nechápala ty holky, který brečí, když vidí třeba Biebera a co dělám já? Brečím už jen nad lístkem (:D). Když jsem se šla osprchovat, vzpomněla jsem si na wishlist a řekla si, že uvidim Kryštofy! Splním si všechno z wishlistu! A brečela jsem znova. K tomu se smála. Řvala. Všechno možný. Musela jsem vypadat vážně směšně. Vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale při představě, že je VÁŽNĚ uvidím, brečím zase a znova. Strašně se těším! Do soboty už to asi nepřežiju.
Nejede třeba někdo z vás? Jdu jen s rodičema a chtělo by to někoho na pokec :D...

Oh my god!

Promiňte, musela jsem se pochlubit...

Summer #1

25. srpna 2014 v 10:20 | Monii. |  Photos
Dneska sem dám ty dlouho slibované fotky z Rakouska. Konečně, což?! :D Další a další článek mám už připravený, ale nebudu je prozrazovat :D. Jiank jak se máte? Já už se prostě strašně těším na podzim a do školy. Zní to dost divně, vím, ale je to pravda.





Som zde!

23. srpna 2014 v 16:26 | Monii. |  Diary
Zdravíčko. Dneska už je tu opět článek psaný teď a doma, protože jsem po týdnu přijela ze severních čech. Jako na každé dovolené, i teď jsem chtěla psát něco o každém dnu, ale to se opět neuskuteční, protože bych si na to nevzpomněla (:D).
Takže sem zase napíšu takové menší shrnutí a přidám pár fotek. Ještě na začátek bych napsala, že jsem slibovala ještě nějaké fotky t Rakouska a úplně jsem na ně zapomněla, takže jako další článek 100% čekejte fotky z Rakouska + fotky z tohoto týdne.
Ještě trochu další info, zřejmě dneska nestihnu okomentovat všechny vaše blogy, takže to snad dodělám zítra. Následující dva týdny (poslední týden prázdnin a první týden školy) budou asi dost hektický, protože znáte to, nakupování do školy atd. atd., takže možná bude menší aktivita. Ještě jako poslední věc bych chtěla napsat, že moc děkuju za komentáře a za návštěvnost!
A teď už k dovolené.

Jak už jsem tedy psala, každý rok jezdíme s takovou partou, ovšem tento rok nám chyběl jeden kamarád, takže nás bylo vcelku málo. Já, kamarád (13), kamarádka (10) a kamarádky brácha (8) a samozřejmě rodiče. Toho malýho bráchu nemám moc v obilbě, protože ani pořádně neumí mluvit a je takovej... trochu pozadu no. A samozřejmě se do mě 'zamiloval'. heh, jistě že. Fakt super, měla jsem ohromnou radost. No potom další taková super historka. Po večerech jsme vždycky chodili na longboard do vesničky, kde jsme bydleli a já si to takhle ve středu jako velká holka jedu po zadku (v sedě) a co se nestane, že? Kopec. Já si jedu. Přede mnou žlábek na vodu. Přední kolečka to přejedou, zadní se tam zaseknou. Já sjedu po tom longu. Udělám si díry v legínách. A nakonce zjistím, že jsem si to i parádně sedřela. Takže zbylý dva dny jsem chodila jako kačer a pokaždý, když jsem si chtěla sednout, vymýšlela jsem jak, aby to nebolelo. A ještě teď to pekelně bolí. Ach bože.

A pojďme se podívat na pár fotek.

V peřinách

21. srpna 2014 v 16:16 | Monii. |  Music
...Topíme se v peřinách, kde hříchy nás vláčí,
všichni jsme k pláčí a bůh umírá...


Je to zase Kryštof, ale tahle písnička mě vzala hned, jak jsem jí slyšela. Hlavně to piano na začátku. Je to neuvěřitelně krásný!.

Popiš do detailů svůj den

19. srpna 2014 v 16:13 | Monii. |  Challenges
PŘEDNASTAVENO

Další článek ze 30 questions challenge. Tentokrát tu budu popisovat do detailů svůj den. Popíšu svůj normální školní den. Jelikož jsem celé prázdniny normální školní den nezažila, je docela práce si na to všechno vzpomenout.
Ráno mi budík zvoní v 6:47, v posteli se už nepovaluji, vždycky hned vyskočím a jdu na záchod. (Podstatá info.) Potom jdu do obýváku, kde mám připravený věci už z večera a převlíknu se. Rodiče chodí do práce dřív, takže už doma nejsou. Následuje snídaně v podobě čaje a pak ranní hygiena. Tu snad všichni známe. Potom jdu dolů, vezmu si boty a kolem 7:10 vyrazím na zastávku. Autobus mi jede v 7:16, ale většinou má spoždění, takže tak 7:20. Někdy je tam lidí málo, někdy akorát a někdy tolik, že stojím úplně u řidiče namačkaná na všechny ostatní. Kamarádka, která bydlí ve stejném městě jezdí dřívějším busem, takže často jezdím sama. Někdy tam ale byl ten maturant, tak jsme si povídali. Podle jízdního řádu cesta trvá 14 minut, ale je to minimálně 16. V Praze /nechci uvádět kde/ přestoupím na městský autobus a pokračuju v jízdě, asi 8 minut. Do školy přijdu tak kolem třičtvrtě na osm. Odložím si do skříňky bundu a pokud je teplo, tak nic a jdu do třídy. Nepřezouváme se kvůli rekonstrukci, ikdyž bychom všichni už tak od druhého pololetí měli :D. Som rebel! O hodině se /překvapivě/ učíme, o přestávce chodíme po chodbě, přemisťujeme se ze tříd do tříd nebo si jen tak povídáme. Následuje oběd, je tam vždycky obrovská fronta a třeba 10 minut tam čekáme. (dobře, není to až tak dlouho). Většina obědů se nedá jíst, takže je zase brzo odnesu a tradičně běžím na autobus. Často jezdím hned domů, ale někdy jdu ke kamarádkám nebo ony jedou k nám. Takže běžím na měšťák, potom přebíhám silnici na náš autobus, občas mi ujede přímo před nosem, občas ho stihnu a občas ho nestihnu vůbec. Domů už jezdím s tou kamarádkou, takže si povídáme /nebo taky mlčíme/. Přijdu domů. Jdu si popovídat s babičko, tam se zdržím tak půl hodiny, potom jdu nahoru, hodím tašku do pokoje, umeju si ruce a pustím počítač. Zkouknu facebook, ask, youtube, blog... někdy napíšu článek, jindy zase komentuju. Kolem 4 hodin přijde máma a já si jdu udělat věci do školy, připravím si na další den. Zbytek dne už jen tak lenoším, koukám na televizi, jsem na počítači, poslouchám hudbu (!) nebo čtu a když máme nějakou písemku, tak se i učím. Jdu spát mezi devátou až desátou. Chodím spát brzo, ale ráno se mi to pak vyplácí, nedělá mi problém vstávat. Ikdyž to taky nesnáším.

To by tedy tak nějak byl můj den. Tím jsem splnila další bod z výzvy.

My life ☺️✌️


Citáty #6 - srpen

17. srpna 2014 v 16:09 | Monii. |  Citáty
To, že vás zaujme tvář neznamená, že vás zaujme i srdce. Ale když vás zaujme srdce, tvář je nepodstatná..

Jsou chvíle, kdy mám prostě chuť podívat se nahoru a říct: "děláš si už ze mě ku*va prdel?!"

Není těžké to pochopit, ale smířit se s tím.

Nikdo ti nestojí za to rozčilovat se a nenávidět. Nejvíc totiž ublížíš sám sobě...

Víš, proč je tak těžké být šťastný? Protože se odmítáme odpoutat od věcí, událostí, vzpomínek a lidí, kvůli kterým jsme smutní.

Přemýšlím nad námi, ale neměla bych, protože žádné "My" není...

Když si člověk moc přeje, kouká z toho leda zasloužené zklamání.

Láska, jako taková, by měla být především duševní záležitostí, tělesným třením až naposled...

Láskou se můžeš tisíckrát opít, ale nikdy neztratíš chuť ji znovu ochutnat...

Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.