Červen 2014

Info | prázdniny

29. června 2014 v 11:17 | Monii. |  Ostatní
Dneska jen přidávám malé info, jak to tu bude o prázdninách.
Letošní prázdniny budu trávit především doma, takže budu normálně aktivní. Jen nevím, jak to bude z vaší strany, spousta z vás tu vůbec nebude.
Hned první týden jedu na kouzelnický tábor, tak tu bude jen jeden článek - a to ve čtvrtek. (teď jsem pravděpodobně na tom táboře, ještě totiž nevím, kdy článek zveřejním:D) komentáře prosím nečekejte.
Potom jsem dlouho doma a pak 14 dní v Rakousku. Předpokládám, že tam bude wifi, ale psát na tabletu je strašně úmorný, takže přednastavím.
A nakonec Krkonoše - někdy koncem srpna. To taky přednastavím.
Z čehož vyplývá, že celé prázdniny budu vlastně normálně aktivní. Teda, záleží také samozdřejmě na komentářích.
A jak to budete mít s blogem vy? Budu moci číst vaše články i o prázdninách? A kam se chystáte?

Pořádně si ty prázdniny užijte!


❤️❤️ -vero-
--------------
Ještě bych do tohohle článku přimíchala něco málo o poslední dnu ve škole. S holkama jsme šli jako takovou 'rozlučku' do kina na Hvězdy nám nepřály. Je to sakra dobrej film, ale čekala jsem od toho malino víc, jak to všichni děsně chválili. Ale jo, je to krásný. Bulela jsem u toho jak želva!
Budeme spolu do školy chodit sice ještě sedm let, ale naše loučení bylo fakt katastrofa :D objímali jsme se na metru jak dementni a lidi na nás úplně blbě koukali. Už ted mi chybí ten náš řev :D Jinak mám 5 dvojek, což je podle mě na gymplu dost dobrý, takže spokojenost.

Liebster award tag #4

26. června 2014 v 8:15 | Monii. |  Tagy
Ano, ano. Opravdu už po čtvrté. Tentokrát děkuju za nominaci Sabí.
Myslím, že nemá cenu to prodlužovat, tak jdeme na to. Jo a ještě, nebudu nikoho nominovat, protože už vás to asi stejně štve, jako mě :D

Pravidla:
- napsat o sobě 10 faktů
- odpovědět na 10 otázek, které mi položila osoba, která mě nominovala
- vymyslet dalších 10 otázek
- nominovat 5 lidí a dát jim o tom vědět

Zase náhoda?

23. června 2014 v 19:36 | Monii. |  Diary
Upřímně, vím, že tohle vás nebaví číst a já rozhodně zase další deníček psát nechtěla, ale dneska se mi stala zase docela divná věc s tím maturantem. Teda řekla bych, pro mě divná. Pro ostatní je to prostě náhoda, pro mě asi osud. Osud? Bože, já nevim!
Začneme dneska ráno. Prostě normální ráno, jen jsem si řekla, že na sebe napatlám trochu víc korektoru a řasenky, kdybych HO náhodou potkala. Prostě takový podvědomý tušení. Fakt jsem nečekala, že bych ho mohla potkat, ale prostě... bylo to fakt takový... divný.
Ve škole jsme se neučili, jen odevzdávali učebnice a já šla s kámoškou na záchod. Naše škola má tři patra a z jednoho jde vidět do těch dvou dalších. asi nechápete, ale to přejdeme. Tak jsme šli a já najednou zahlédla někoho jako je on, tak jsem zase tu myšlenku rychle zahnala, protože už jsem myslela, že mi vážně hrabe. Další přestávku jsme šli nahoru takzvaně chodit. Prostě chodímě po chodbě a co tam nevidim. Maturanti prodávají svoje učebnice vyššímu ročníku gymnázia. A samozdřejmě i on. Tak teda jako vlastně si mě ani nevšiml. Koukali jsme na sebe, ale nepozdravili jsme, jako kdyby nevěděl, kdo jsem. To bylo ve škole celkem častý.
Potom jsme jela ke kamarádce, ona se převlíkla atd.atd. a pak jsme jely k nám. A kdo byl v autobuse? Hm? ON. Ne, vážně, byl tam. Ty autobusy jedou každou čtvrt hodinu a my dva jsme se ZASE sešli v tom samym. Tam už mě pozdravil, sice jsme se nebavili, ale jsem ráda i za tohle.
Doufám, že o tohle štěstí v příštím školním roce nepřijdu, protože mi fakt chyběl, nebo prostě... když jsem ho neviděla, bylo to na nic. Celý 2 měsíce to budu muset vydržet bez něj. Možná i víc než dva měsíce. Možná už se NIKDY neuvidíme. Jsem ráda za každou minutu, kdy ho můžu vidět a slyšet jeho hlas.
-------------
Dneska (24.6.) jen dopisuju, že jsem s nim mluvila! Strašně vás to zajímá, já vim. Zase prodával učebnice a já chodila asi tisíckrát okolo chodby, než jsem se fakt odvážila mu něco říct a když už jsem se rozhodla, že teda jo, tak on zrovna balil a chtěl odejít, ale já ho ještě odchytla a chvilku jsme si povídali o vejšce a kouzlení. Díky bože, díky!

Mějte se, a užijte si školu prázdniny. ikdyž se tu určitě tenhle týden ještě objevím.

Every Time...

Kouzlení, kouzlení.. a? Kouzlení.

21. června 2014 v 11:38 | Monii. |  Diary
Vlastně tu půjde jen o jedno kouzlení, ale takhle je ten nadpis zajímavější. Po nějaké té myšlence to tu zase proložím deníčkem, který nikoho z vás nezajímá, ale co? Je to můj blog, moje články a JÁ tu budu psát co chci. Hmmm... Shrnu tu, co se za pár uplynulých dní stalo, abyste byli informovaní (:D).

Dotáhnout to do konce

18. června 2014 v 15:47 | Monii. |  Něco z mých myšlenek
Když něco chceš, prostě za tím jdi a dotáhni to do konce.
A to se mi nikdy nedařilo ani nedaří. Jak jsem vlastně na tohle přišla? Už od mala si všímám toho, že cokoliv chci, nechci to nikdy tak moc, abych pro to něco udělala. Nenazvala bych to lenost, spíš strach z neúspěchu, prohry.
Chci k tomu něco napsat už dlouho, ale nevěděla jsem, jak to napsat. Dneska jsme měli ve škole besedu s panem Michaelem Kocábem (máme ve škole jeho syna), povídal o svém životě a především o tom, jak se dostal k hudbě. Začal hrát na klavír a pak chtěl na konzervatoř, ale jeho učitelka mu řekla, že na to prostě nemá. Že je dobrej muzikant, ale ničím vyjímečnej. I přesto si za tím šel, trénoval a nevzdával se, na konzervatoř ho vzali. A tohle já strašně obdivuju.
Chtěla bych hrát na klavír a kytaru, asi měsíc zpátky jsme vyhrabali starou kytaru a klávesy ze sklepa. Asi týden jsem na tu kytaru vážně hrála, ale pořád mi to moc nešlo, tak jsem se na to jednoduše vykašlala. A tohle je můj problém. Všechno bych chtěla umět hned, ale neuvědomuju si, že za tím je tolik dřiny. Asi bych potřebovala mít někoho v rodině, kdo by mi s tím pomohl. Jako kouzlení, pro to jsem ochotna udělat cokoliv a u jedinýho toho si uvědomuju, co to je za dřinu. Máma sice na klavír i kytaru hrála, ale pořád opakuje, že už to zaponěla a že mám jít do ZUŠky. Tak jsem byla rozhodnutá, že půjdu na talentovky. A ejhle, dva dny předtim mi máma řekla: Jseš si jistá, že u toho vydržíš? Já si to nemyslim. No, a z hraní na kytaru je zase nic. Další věc, kterou miluju je hraní, divadlo. Dokoce mám občas i nápady, že bych šla na DAMU. Jenže to je zase to samý, nepůjdu si zatím. Chtěla jsem na dramaťák, ale u nás ve městě mají obsazeno, a jinam odmítám jít. A to je strašnej přístup. Asi bych s tím měla něco udělat, ale mě to nejde. Všechno jde! S tancem jsem po šesti letech taky sekla, protože to prý bylo 'moc náročný'. Je to asi dva roky zpátky a nechápu, jak jsem takovou blbost mohla říct. Všechno stojí nějakou práci. Ale k tanci už jsem se nevrátila, vlastně pořád tančím, ale už je to jen street dance, 45 minut za týden. Wow, vážně hodně. A vážně na nic.
Já fakt moc obdivuju ty lidi, kteří jsi jdou za svým snem. Upřímně doufám, že se mezi vámi najde někdo, kdo to má aspoň trochu podobný jako já. Možná jsem i malá na to, abych věděla, co chci. Třeba za čtyři roky na tu kytaru chodit začnu, všechno odsouvám do budoucnosti, ale žiju teď, ne za čtyři roky. Pořád se uklidňuju tím, že nikdy není pozdě.

------------------------------------------------------------------------------
Ještě bych ráda poděkovala za komentáře u minuého článku. Maturantovi jsem nakonec vůbec nenapsala a asi ani nenapíšu. Protže psát ve středu, že se mi představení v pátek líbilo je asi blbost. Po vašich komentářích je mi fakt líto, že jsem mu nakonec nenapsala. Jsem blbá.

Follow your dreams



Divadelní představení

14. června 2014 v 21:42 | Monii. |  Diary
Dneska jsem tu s dalším deníčkem. Zjistila jsem, že vás tohle moje vykecávání moc nebere a komentáře jsou spíš u jiných článků, ale poslední dobou jsem tu z deníčku vážně nic nenapsala.
Už ani nemám tu potřebu se vypsat na blog. Nepotřebuju hned běžet domů, abych to sem všechno sepsala. Ráda sem píšu, ale už ne deníčky.
No, a to by bylo trochu na začátek.

5 oblíbených youtuberek.

11. června 2014 v 20:28 | Monii. |  Ostatní
Na youtube je spousta youtuberek, a teď se z nich stávají i 'vlogerky' či co to je (:D). A já myslím, že některé z nich by stáli za zmínění. Takže vám tu představím 5 mých oblíbených youtuberek.

1. TheTeenGirlLooks
Anetku znám i osobně a je to úžasná holka. Je strašně fajn a je pravda, že je strašně ukecaná. Kdo jí nezná a neodebírá, šup! Ať už má odběr.

2. Teri Blitzen
Teri jsem našla díky Anetce a hned se mi zalíbila. Má super videa a taky super líčení. Taky jí dejte odběr!

My děti ze stanice ZOO

9. června 2014 v 14:23 | Monii. |  Ostatní
Nemá to být pokus o nějakou recenzi, protože by to stejně nemělo hlavu ani patu. Vlastně jako všechny moje články. Ale prostě jsem se rozhodla, že o téhle knížce něco napíšu.
Máme jí v povinné četbě, což byl další důvod, proč jsem si jí chtěla přečíst. Především jsem na ní slyšela spoustu chvály u vás na blogách blozích?.
Po krátkém rozmýšlení jsem si zašla k nám do knihovny a doufala jsem, že jí tu budou mít. K mému obrovskému překvapení jí měli, protože u nás v knihovně většinou dost těžko seženu něco, co by mě bavilo.
Teď bychom mohli jít k samotné knize.

Vypráví ji Christiana F., která se již ve svých 12 letech setkala s drogou. Začala hašišem a skončila heroinem. Vypráví o vztazích mezi lidmi závislých na drogách, o svém opakovaném odvykání a vůbec o drogovém životě.
Kniha mě dost vzala, nevím, jestli to je tím, že jsem dlouho nic nečetla nebo tím, že je kniha opravdu dobře napsaná a člověka vtáhne do děje. Chvílemi jsem měla i pocit, že tohle nemůže být realita, že si to prostě někdo jen vymyslel. Nedokážu si to vůbec představit.

Jsem opravdu ráda, že jsem si jí přečetla. Dokonce za rekordní dva dny. Což je u mě - knížku čtu většinou tak měsíc - vážně nenormální.
Všem bych jí, vážně, chtěla doporučit, stojí to za to!

Něco jsem si hledala o Christianě a zjistila jsem, že je snad dokonce zase závislá. Ve svých 50 letech. (Přesně asi 52). Nevím, co je na tom pravdy, ale tohle je vážně neuvěřitelné. Prý, kdo je jednou závislý, je závislý celý život. Asi je to pravda... Je mi jí líto.
Napsala i pokračování s názvem 'Můj druhý život' a to bych si taky určitě chtěla přečíst. V plánu mám i podívat se na film.

Co ještě dodat... Asi jen, vážně, přečtěte si tu knížku!

Letní večery

6. června 2014 v 23:52 | Monii. |  Něco z mých myšlenek
Stejně nikdy nepochopím hloubku vesmíru. Vydržela bych se na něj dívat celé hodiny. Jakoby se celá moje mysl zastavila a nebyla schopna vymyslet ani jedno smysluplné slovo.
Ta krása vesmíru. Měsíc ve tvaru 'D' a 20 plápolajících hvězd v, až strašidelně, temné modré.
V malém prostoru mezi dvě domy jsou zcela jasně vidět světýlka Prahy, našeho hlavního města.
Ta dokonale romantická chvíle, kdy nejsem schopna se ani hnout a jsem jen hypnotizována touhle atmosférou.
Až škoda, že jsem v tak krásný večer v teple domova..

Zkrátka, miluju letní večery... nebo spíš noci?

Zase takový výplod fantazie. Myslete si co chcete. Jsem divná.
Dal by se na to napsat celý článek, ale buďme upřímní, v tuhle noc, v tuhle hodinu, nejsem schopna vymyslet nic víc, než tuhle lamárnu.
- Nebyl to zrovna plánovaný článek

Citáty #4 - Červen

5. června 2014 v 11:50 | Monii. |  Citáty
Všichni se vydáme různými cestami, ale ať jdeme kamkoliv vzpomínky navždy zůstanou.

Přestaň hledat milion důvodů proč to neudělat, najdi ten jeden proč Ano!

Když jsi zamilovaný, není to proto, že ta osoba je perfektní. Je to proto, že ses naučil vidět obyčejnou osobu perfektní.

Někdy člověk ve vzteku řekne něco co nechtěl. Ale to co ve vzteku řekl, byla ta nejupřímnější pravda.

Když minulost volá, neodpovídej ... Nemá nic nového, co by Ti řekla.

Srdce neumírá když přestane bít, ale když jeho údery přestanou mít smysl.

Je jedno kolik je na světě lidí, když ti chybí jedna jediná osoba, přijde ti celý svět liduprázdný.

Občas mám pocit, že je úplně jedno co říkám, protože lidi dají stejně jenom na to, co vidí..

I jediným slovem můžeš dát větší a hlubší ránu než bičem.

Přijde den, kdy každý člověk pochopí, že není podstatné být perfektní, ale být šťastný.